úterý 3. ledna 2017

školkové rozjímání


Tenhle článek už chci napsat docela dlouho, konečně jsem se k tomu dostala. Lola už chodí do školky pátý měsíc. Miluje to tam, musela jsem jí dokonce režim natáhnout na 4 dopoledne v týdnu (z původně plánovaných 2) a i tak je naštvaná, když školku zrovna nemá. Taky mě přemlouvá, že chce ve školce i spát a když pro ni po obědě přijdu, je hrozně těžké dostat ji domů. 
To všechno píšu na úvod, abyste viděli, jak moc má Lola svojí školku ráda, jak moc jí prospělo najít si kamarády ve svém věku a osamostatnit se.

Nebylo to ale tak jednoduché, jak by to mohlo vypadat. V říjnu totiž nastal jeden moment, kdy jsem se musela rozhodnout, jestli Lolu ve školce nechám nebo ne, a bylo to pro mě zatraceně těžké.

Když se Lola někdy před půl rokem sama rozhodla, že chce do školky (ačkoli já jsem to ještě v plánu neměla), neměla jsem z tohohle kroku žádný velký stres. Do školky jsem ji dávat nemusela, takže to vypadalo jednoduše - prostě buď se jí tam bude líbit a bude tam na pár dopolední chodit, nebo se jí tam nakonec líbit nebude a zůstane se mnou ještě doma. Jednoduché, že?

To mi ale tenkrát ještě nikdo neřekl, že to s tou školkou není jenom černé a bílé. Ale že je taky něco mezi tím, že se budu muset rozhodovat, co vlastně udělám, že Lola nebude vědět, co chce a vlastně to bude celé daleko složitější, než kdyby do té školky prostě musela.


Lola chodila nejdřív od konce srpna do dětské skupinky, ale v té se nakonec ustálila skupina dětí v průměru spíš jesličkového věku, tak jsme se rozhodli pro změnu, ani Lola nechtěla být "mezi miminy", chtěla do "velké školky". Našli jsme si novou školku v blízkosti bydliště, která splňovala naše požadavky a Lola do ní začala úplně bez problémů chodit, moc ji to tam bavilo a moc se do ní těšila. Po dvou nebo třech týdnech, když jsem ji zase ráno vedla natěšenou do školky, v šatně najednou z ničeho nic otočila karty, začala hystericky ječet, že chce být s maminkou a nechtěla se mě pustit. Nutno podotknout, že to nebyla jen tak ledajaká hysterie. Takovéhle divadlo jsem u ní snad ještě nezažila, byla jak smyslů zbavená. Nepomohlo ani zůstat s ní v šatně déle, což obvykle stačilo, když se někdy ráno nemohla rozhoupat. Moc jsem to neřešila, řekla jsem si, že asi nemá den a vzala jí domů. Jenže druhý den udělala totéž a třetí taky. Ráno byla vždycky natěšená do školky a pak najednou v šatně zlom a konec. Vůbec jsem to nechápala. Ve školce to milovala, mluvila o ní i večer, i ráno před odchodem a prostě v šatně najednou ze vteřiny na vteřinu úplně jiné dítě. A přitom se ještě ráno těšila!

Začala jsem být trochu zoufalá, protože jsem věděla, že Lolu to ve školce baví a že jí to hrozně moc dává. Tak proč dělá najednou tyhle scény?! Snažila jsem se s ní mluvit o tom, co se děje, co je najednou špatně, ale nikdy jsem z ní nic kloudného nedostala. Vždycky řekla, že "zítra už půjde do školky". Nikdy ani neřekla, že do školky chodit nechce. Snad ani sama nevěděla, co je vlastně špatně.

Učitelé jsou v naší školce maximálně respektující vůči dětem i jejich rodičům, takže mě nechali bez řečí jednat podle svého - jenže já už jsem byla s vlastní hlavou v koncích. Zeptala jsem se tedy jedné z učitelek, co mám dělat. Přece tu nemůžu nechat řvoucí dítě, ale zároveň ji nechci ze školky odhlašovat, když vím, jak ji má ráda. Proč to tedy dělá?

Učitelka byla skvělá. Povídala mi něco o emočním vybití při separaci (která některým dětem docvakne až po několika dnech či týdnech), že se z toho prostě některé děti musí vyřvat, i když to vlastně samy už chtějí a jsou na to připravené. Ale prostě to nemůžou udělat bez emocí. Ať už teď, nebo za rok, dva... vždycky to tak bude, až to přijde.

Ach jo.

A co mám tedy dělat?
Nechte ji tu, já ji budu chovat, dokud se neuklidní. Kdyby nepřestala do několika minut, zavolám vám.
(ta učitelka by měla dostat medaili za to, s jakým respektem a empatií tímhle prošla s námi)

Takže jsem to udělala a celé ráno jsem doma brečela. Nikdy jsem Lole nic takového neudělala, měla jsem hrozné výčitky svědomí a vůbec jsem si nebyla jistá, že jsem se rozhodla správně (i když učitelům v téhle školce upřímně důvěřuji).

Po obědě jsem pro Lolu přišla, ta se samozřejmě tvářila jakoby nic, běhala s dětmi, smála se a nechtěla domů. Cestou domů si pak ještě z té své ranní scény dělala srandu, což jsem vůbec nechápala. A bála jsem se dalšího rána (takže jsem tam zbaběle poslala s Lolou manžela).

Tahle ranní "hra" se opakovala přesně 3x. Ranní těšení doma - řev, hysterie, utíkání v šatně - zaklapnuté dveře - klid během minuty. Prostě to asi potřebovala. Dát nám najevo, že ta separace není jenom tak. I když je to vlastně všechno v pořádku, tak je to velká změna.

Po čtvrté se hezky rozloučila, vběhla s úsměvem do školky a mávala nám z okna. A od té chvíle už to tak je několik měsíců.

Jsem hrozně ráda, že jsme to udělali. Lola svojí školku vážně miluje (pečlivě jsem taky vybírala takovou, která bude souznit s naším stylem výchovy a života a ve které budu moci učitelům plně důvěřovat), vlastně by tam nejradši byla snad pořád, ohromnou spoustu věcí se tam naučila, našla si plno nových kamarádů. I když v tu dobu, kdy tohle všechno probíhalo, jsem byla naprosto zoufalá a vůbec jsem si nebyla jistá, že je to tak správně a že to tak má být. Teď zpětně vidím, že to tak být prostě muselo, potřebovala to tak prožít Lola a možná jsem to potřebovala i já.

V době, kdy tohle probíhalo, jsem se snažila najít na internetu zkušenosti maminek. Nikde jsem se ale nedočetla to, co jsem chtěla vědět. Tak jsem se rozhodla to sepsat - třeba to jednou někomu pomůže.


Ještě malá poznámka na okraj - od září stále dostávám emailem či interními zprávami dotazy, kam Lola chodí do školky. Omouvám se, ale nechci před takovým množstvím lidí zveřejňovat tuto informaci ani interně (těch zpráv mi přišlo snad sto). Obecně mi chodí od čtenářů denně velké množství emailů a zpráv s dotazy, na které často vůbec nestíhám odpovídat, není to zkrátka v mých silách (odpovídám jen nahodile) - mám přece jen dvě děti, píšu blog a taky mám nějaký svůj vlastní život, na zbytek už moc času není. :) Snažím se ale vždy odpovídat na komentáře u aktuálních článků (protože otázky v nich si mohou pak přečíst i další, kteří by mi chtěli položit třeba stejný dotaz). Děkuji za vaše pochopení, pokud jsem vám zrovna na nějakou zprávu či email neodpověděla. :) 

Pokud hledáte respektující školku, poohlédněte se v okolí svého bydliště třeba po školkách s montessori či waldorfskými prvky - tyhle školky to mají totiž v "popisu práce". :)

29 komentářů:

  1. Dekuji za clanek, necim podobnym si prave prochazime s nasi temer nemluvici dcerou. Je to peklo. Budim se s bolenim bricha co zas bude rano. Domluvit se s dcerkou nejde. Nase skolka je dokonala, je sice klasicka statni ale natolik perfektni ze je temer nemozne dostat do ni i ctyrlete deti. Probirala jsem nase hystericke sceny s ucitelkou a rekla mi totez co vam. Plne ji duveruji. Zatim to trva druhy den. Bojim se zitrka.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. S Lolou je taky ještě docela složitá domluva, takže vám naprosto rozumím. Moc držím palce, ať to přejde co nejrychleji!!! Každé dítě má svůj čas, ale myslím, že u žádného to netrvá vyloženě dlouho, když jsou to jen ty ranní scény... Držte se! Tereza

      Vymazat
  2. Na waldorfske skolstvi pozor, prectete si pozorne na wikipedii jejich zasady a co je jim vytykano, je to v podstate sekta..
    jinak se vsim souhlasim :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mám s waldorfským školstvím osobní zkušenosti a vaše pocity vychází spíš z neznalosti. O žádnou sektu se rozhodně nejedná. :) Je to pedagogika opírající se z části o křesťanství a přírodní cykly. Tereza

      Vymazat
  3. Zdravím Terezo, letos máme podobnou zkušenost. Dcera nastoupila do školky sice ještě před 3. rokem, ale na vlastní žádost (denně mi asi 100x opakovala, že chce do školky). Navíc miluje společnost dětí, kterou jsem jí s tehdy 3 měsíčním miminkem, nemohla nijak dopřát. Všichni mě varovali, že ve školce řvou všechny děti, některé hned, jiné později, ale všechny. Nevěřila jsem a myslela jsem si, že to musí jít i bez toho. Byla jsem naivní a dcera si to odeřvala hned na začátku. Co mě ale všichni varovali, bylo, že jí nesmím ustupovat. Scéna "nechci do školky" začala hned ráno po probuzení, včetně dalších projevů stresu. Psychicky jsem z toho byla dost špatná, ale paní učitelka mi jasně řekla neustupovat, jinak to bude ještě horší a že konkrétně ona si zvykne, že bude dobrá. Do týdne bylo vše OK a dcera chodila do školky s radostí. A paradoxně i doma jsem měla více prostoru se jí věnovat, jak bych chtěla. Bohužel za poslední 3 měsíce byla ve školce 4 dny. Roztočil se kolotoč nemocí a jinak do teď zdravému dítěti stačí 2 dny ve školce a je měsíc doma, než rýma obejde pěkně celou rodinu. Dceru nechávám doma až se zcela vyléčí, i když vím, že je to sisyfovská práce, jiné děti putují normálně do školky s takovýma nudlema u nosu, že bych se styděla. Navíc po tak dlouhé pauze je adaptační proces opět na začátku :( Zajímalo by mě, jak je to u Vás? Bojuje Lola s rýmečkama? Je to podobné i v Praze? My bydlíme na malém městě, kde není na výběr školka a školka je ráda za děti, že může fungovat. Děkuji za odpověď.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zdravím, myslím, že ty nemoci jsou všude stejné, na místě nezáleží... konkrétně Lola má ale dost silnou imunitu, takže ji nějaká nemoc málokdy skolí. Bohužel to vždycky odskáče Alánek. Lola kašle tak jeden den a je z toho venku, ale chytne to Alan a ten je vždycky nemocný týden... :/ Tereza

      Vymazat
    2. Zdravím taktéž nejde mi nereagovat :-) Prošla jsem si tímto první rok, co byl syn ve školce. Chodit začal až po třetím roce (v prosinci mu byli čtyři) a vypadalo to naprosto stejně. Do školky se strašně těšil, první tři týdny to bylo v pohodě a pak následoval každodenní jekot a ryk v šatně. Sotva se zaklaply dveře, tak ticho a po obědě jsem si přišla pro naprosto spokojeného kluka.Já tedy byla rozhodnutá hned neustupovat (věděla jsem, že je tam rád a spokojen a měl opravdu super učitelky), protože jsem se chtěla věnovat naplno i druhému dítěti, aspoň dopoledne. Taktéž nás čekal rok nemocí, syna jsem taky nechávala doma do úplného uzdravení a po nemoci se scény opakovaly. Byla jsem vzteklá stejně jako on (je po mě :-)) a na nervy. Nepomohla pozitivní motivace, ani vyhoržování zákazy. Prostě jsme si tím musely projít a za mě je to něco, co teda nezapomenu do smrti :-( O prázdninách jsem mu opakovala, že už je velký kluk a ve školce bude i spát a kupodivu už se v srpnu po školce ptal a v září nastoupil zcela bez problému. Máme holčičku o 2 roky a 4 měsíce mladší, nastoupila do školky letos a absolutně v pohodě (celý loňský rok řvala ve školce (při odvádění bráchy), že chce taky zůstat ve školce :-). Na synovi je ještě dneska vidět, že ségře trochu závidí, že může být doma, když je nemocná (klasika, první rok ve státní školce :-)) ale odpoledne chodí nadšenej ze školky :-)
      Přeju pevné nervy a ať je to brzy za vámi! Eva

      Vymazat
  4. Zažila jsem s 3,5letou dcerou náročné období, kdy se téměř denně nahodila hysterická scéna. Vždy to bylo stejné. Šlo o rozhodování (výběr ze dvou možností a šprajc) Např. "Mami, pojď se tulit" šla jsem, špatně "ne, mami, ale já se nechci tulit", nešla jsem, ŘEV, poslední možná reakce je nevyhovět ničemu, taky ŘEV. Nepřišla jsem na příčinu, řev a zmítání skončilo vždy samo přesně po půl hodině. Mám ještě mladší dceru, čekám, kdy to přijde a mám strach, jak to v sobě znovu zpracuju. Moje nejistota se začne odrážet v děcku a je tu začarovaný kruh. Vždy nemusí být vysvětlení jednoznačné, hodí se podpora nejbližších, vědomí, že podobné záhady řeší i jiní a časem to určitě přejde. Poslední dobou se mi taky jeví, že příliš se zaměřit a konat jen s ohledem na potřeby dětí (možná na úkor vlastního já), nemá ten správný efekt. Tak se snažím najít tu správnou nabíječku. Nakonec to nějak zvládnem, nebo se objeví zcela nový problém dne :-) PS. Přemýšlela jste, jestli má taková scéna význam pro přítomného sourozence a jaký? Hodně štěstí, Petra

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Lola tyhle velké scény dělala v podstatě jenom v té školce ráno a u toho Alánek nikdy nebyl. Doma samozřejmě taky nějakou běžnou scénu ztropí, ale to dělají všechny děti. Jestli to má nějaký význam pro sourozence, to nevím. Myslím, že je to přirozené a nijak je to neovlivňuje. Tereza

      Vymazat
  5. U nás podobná situace vedla k tomu, že se čtyřletá dcerka zcela zablokovala a nejen, že odmítala jít do školky, ale nechtěla chodit ani sama na kroužky a v podstatě mě odmítala vůbec opustit. nemohla jsem ani zajít nakoupit. Postupně se to spravilo - školku jsme zcela zrušili s tím, že do ní půjde po Vánocích, ale do kroužků jsem nejdřív chodila s ní, pak to zvládala sama. Po Vánocích se do školky těšila a už nikdy žádnou scénu neudělala. přišla jsem na to, že je hodně mazlivá a potřebuje, si po příchodu do školky/kroužku sednout k učitelce na klín (1.9. na to nebyl moc prostor), tak jsem o to poprosila a moc to pomohlo.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to je bezva, že jste našli způsob a že vám ve školce vyhověli. :)
      Lola by dřív vůbec nikdy beze mě nezůstala, poprvé jsme se k tomu propracovali až s tou školkou, do té doby taky chodila i na kroužky jen se mnou. Každé dítě má asi tu chvilku na "úplné" osamostatnění jindy. T.

      Vymazat
  6. Děkuju za super článek, tohle téma se u nás zrovna otevírá s dvou a půl letým synem...už teď se děsím, já brečím totiž kvůli všem takovým změnám... My si bohužel školku moc vybrat nemůžeme, bydlíme na malém městečku, kde je jen jedna klasická státní, nechceme jej vozit do většího města, byť jen 8 km vzdáleného, bojíme se, že by to mělo vliv na pozdější kamarády a party v sousedství:-)

    OdpovědětVymazat
  7. U nas tyhke ubrecene sceny probehly taky. Dcera zacala do skolky chodit loni, prvni den bylo vse naprosto v pohode. Druhy den plac pri louceni ve tride. Treti den plac uz v satne. Hospodarka i ucitelky me uklidnovaly, ze to tak u tech nejmensich byva, ale ze vetsina (vcetne moji dcerky) place chvilku, ucitelka se ji v tu chvili specialne venuje a pak uz se deti normalne zapoji a je to dobre. A ze to trva tak tyden. A fakt ze jo. Po 4 dnech jako kdyz utne, dnes uz si musim rict o pusu na rozloucenou, jak moc specha za nejakou aktivitou a ubrecene sceny jsou spis odpoledne, kdyz mi po odpoledni svacine vynada, ze si jeste nepohrala :-))
    Vlastne obcas je scena ve tride i rano - to kdyz mladsi dcera (2,5) jeci, ze tam chce zustat taky :-)). Tak v zari uz se docka :-) (a mne zustane doma zase jen jedno ditko, aktualne osmimesicni).

    OdpovědětVymazat
  8. Dobrý večer, děkuji moc za tento článek:-) Můžu se zeptat kolik bylo Lole, když šla poprvé do školky? Můj prďola bude mít v dubnu tři roky a máme zamluvenou monte školku od února na dvě dopo v týdnu. A čím víc se to blíží, tím víc se cítím strašně, nemůžu to sama vůbec zpracovat. Ja musím již teď od ledna do práce a malého bude hlídat babi, takže nás to taky úplně netlači, jen jsem chtěla ať si odpočne babi i on:-)Děkuji za případnou radu:-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Lola šla do školky poprvé ve 3,5 letech, až když si o to sama řekla. Ale jsem si jistá, že každé dítě je připravené jindy a nejde to zjistit jinak, než to prostě vyzkoušet. :) Ony ani ty děti, které si o to samy řeknou, stejně vůbec nevědí, do čeho jdou. :D A ukáže se to až v praxi, jestli už je na to dítě připravené nebo není. Držím palce, ať ho školka baví!! :) Tereza

      Vymazat
    2. Děkuji:-) Denně si o tom povídáme,tak uvidíme, když řejne ne, tak ne:-)

      Vymazat
  9. Zdravím, ráda bych potvrdila, že každé dítko to má jinak, plačící období proběhne téměř u všech. Nejhorší je to pro rodiče, kteří se trápí celé dopoledne než si svůj poklad vyzvednou. Kolikrát jsem maminkám říkala, počkejte si chvilku za dveřmi, potom co jsem v naručí nesla dítě k nějake aktivitě, uvidíte, zavření dveří je magické. Během chvilky bývá tichoučko a děti si hrají jako by se nic nestalo. Vím, pro rodiče je to těžké, ale ti špunti malí to musí zpracovat. Vypada to, jako by jim přišlo líto, že mámu vymění na chvilku za kolektiv dětí. Držím palce. Jana

    OdpovědětVymazat
  10. skolka, to je MEGA tema... zvladly jste to vyborne. Terko, je mi moc blizky zpusob, jakym jsi se snazila najit reseni, pochopit ... je to vsechno velmi fascinujici a individualni, jak se deti se zmenami vyrovnavaji (i my rodice), ale taky je to narocne. Zrovna dnes mi poprve odesel do skolky syn, snazili jsme se vyvarovat vsech chyb, ktere jsme udelali u dcery a moc doufame, ze bude spokojeny ... a taky jsem rada za Montessori, i kdyz nejsem ortodoxnim vyznavacem, zpusob vyuky a vedeni deti se mi moc libi a ve skolce si to sedne uplne nejlip. Dekuji za krasny a hodne hluboky clanek!

    OdpovědětVymazat
  11. Terko, moc dobrý článek. Jak je vidět, řeší tohle téma mnoho maminek, když jsem tím procházela já, měla jsem občas pocit, že jsem jediná na světě. Díky, že to sdílíš.
    To je dobře, že se vám to s tou školkou tak hezky vyřešilo. Moc jsem na vás myslela. Tak ať vám školka dělá všem radost i nadále. Katka S.

    OdpovědětVymazat
  12. Řešili jsme to s oběma staršími dětmi, dcerka tím prochází právě teď v poslední době. Oba chodí do lesní školky, miluji to tam, odpoledne odmítají jít domů, a přesto u obou nastalo období ranního pláče. U obou po poměrně dlouhé době, po několika měsících. Asi nějaké senzitivní období... U synka pomohlo jednoduše si promluvit. Zeptala jsem se jo, co by mu pomohlo, on řekl, že abych s ním zůstala ve školce ráno trošku dýl. Bylo to možné, tak jsem odcházela až po ranním kruhu, a ze dne na den vše ok. Lesní školka má problém, že v ní nejsou ty dveře, které se zaklapnou. Musí se to s dítětem a lektory vykomunikovat, ale jde to. Učíme se všichni za pochodu.
    Je dobré si připomínat, že to je prostě fáze. Není to selhání rodičů ani školky. A určitě dost pomůže, když si je maminka sama jistá, že školka je dobrá, dítě je v ní rádo... nebo že to je prostě nutné a jinak to nejde. Když je sama nejistá a trápí ji pocity viny, že dítě odkládá nebo opouští, pak svou nervozitu přenáší na dítě a je to začarovaný kruh :-/ Je fajn, když se o těchhle věcech mluví otevřeně, člověka povzbudí, že v tom není sám :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Naprosto souhlasím s tou nervozitou... Já jsem si dokonce chvilku myslela, jestli jsem ty ranní pláče nezpůsobila já. Lola ještě špatně mluví, spoustu věcí neumí vyjádřit a já jsem si chtěla být jistá, že ji školka opravdu baví, hodně jsem se vyptávala a možná ji tím trochu znejistěla. Jak píšete - učíme se všichni za pochodu. Jednou s Alánkem už budu moudřejší. :) Tereza

      Vymazat
  13. a po montesorri nebo waldorfské školce bude hledat takovou základku a střední? pokud jdou děti do klasické základky, semele je to, jsou v šoku s učitelek a jinak se chovajících spolužíků, často pak obětí šikany...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Toto není ani trochu pravda, školky jsou obecně úplně jiný systém, než školy a z jakékoli školky se dá nastoupit na jakoukoli školu bez problémů, resp. zvykat na nový systém si budou všechny děti úplně stejně ze všech typů školek. To by se dalo zrovna tak říct, že pokud děti od 3 let ve školce nesedí v lavici, nehlásí se a nečekají na zvonění, budou s tím mít ve škole problém - což je hloupost, že? Právě kvůli rozdílnému přístupu se rozlišuje předškolní a školní věk. A "jinak se chovajících spolužáků"? :) Děti jsou ve všech školkách stejné a chovají se podle toho, jak jsou vychované od rodičů, ne podle toho, do jaké chodili školky. Každopádně je na zvážení každého, jaký systém si pro své děti po školce zvolí, pokračovat ve stejném systému nemusí být žádný problém. Tereza

      Vymazat
    2. Má je tedy člověk nechat semlít rovnou ve třech letech?
      Se starším dítětem mám možná trochu odlišnou zkušenost než většina zde - extrémní introvert v necelých třech letech nastoupil na dva dny v týdnu do lesní školky, první rok tam vše jen pasivně pozoroval, ani teď se příliš nezapojuje, ale školku od prvního okamžiku naprosto miluje. Letos v necelých pěti letech nástup do úžasné státní školky a navzdory vstřícnosti a laskavosti pedagogů, respektujícímu prostředí a velice neinstitucionalizovanému režimu nastala šílená krize, neboť dítě vůbec nedávalo pobyt v uzavřené místnosti ve společnosti dalších dvaceti dětí (a tomu odpovídajícímu ruchu a hluku), celý den sedělo v koutku a poplakávalo. A ano, časem si zvyklo a myslím, že je ve věku, kdy není třeba dohladka umetat cestičku a hlídat, aby nedejbože nevzniklo nějaké traumátko, ale myslet během dopoledne na to, že právě teď mi pravděpodobně brečí dítě ve školce a sleduje hodinovou ručičku, kdy už půjde domů, bylo dost krušné.
      Rozhodně budeme chtít buď montessori, nebo alespoň trochu alternativněji zaměřenou základku (i když zjišťuji, že v první řadě záleží na učiteli, a to člověk nemá šanci moc ovlivnit). Protože přesně tuším, že dítě by ve standardním kolektivu mělo problém a bylo ideálním adeptem na šikanu. Jenomže to není dané tím, že chodilo do "alternativní" školky, ale povahou.

      Vymazat
    3. Přesně tak, naprosto souhlasím se vším.
      Jo a mimochodem já jsem nechodila do žádné školky, ani jeden jediný den. Byla jsem s mámou, v posledním předškolním roce jsem s ní chodila do práce (podnikala, měla vlastní obchod). A přesto jsem nástup do školy bez problémů zvládla a to to pro mě byla opravdu veliká porce změn. :) T.

      Vymazat
  14. Ahoj tak my to měli obdobně. Prvně nadšení a pak histerie.Po par dnech to utichlo. Co ale řešíme isou histericke scneny v situacích jako je chci sedět vedle učitelky, ale místo je už obsažené a neexistuje jiná varianta jež jecet, vstekat se atd. Už je dost velká v únoru ji budou čtyři a takhle se chová už pár týdnů. No občas jsem s toho zoufalá. A nepomůže nic...jen ji nechat vyvstekat.Pak přijde se i pomazlit, pritulit se a pak znova. stačí nějaká prkotina a je tu jekot. vysvětluj, ptám se. mluvíme o tom pak mám pocit dočasného pochopeni do další scény.Tak snad to nějak prezijeme. MIRKA

    OdpovědětVymazat
  15. Dobrý den Terezo, úplně Vás chápu. Měli jsme to podobné. Tři dny na začátku školky mi Emilka probrečela, další den jsem pro ní po telefonátu učitelky přijela a doma se spustilo peklo. Nehnula se ode mě ani na minutu. Chodila se mnou na záchod do sprchy, prostě všude. Hlídala si mě ve dne v noci. To trvalo asi měsíc, kdy jsem řekla dost. Po doporučení jsem vyhledala numeroložku a šla jsem hledat pomoc. Efekt byl neuvěřitelný. Poradila mi jak na Emilku, odhalily jsme, kde byla chyba a během 1 týdne jsme se staly pravidelnými návštěvníky školky bez brečení a jsme nadšený. Jak jste sama říkala, hodně to dětem dává. Známe spoustu novým říkanek a aktivit, až se někdy nestačím divit. Tak školce zdar:) Hurá Janča

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dobrý den Jano, mohla bych Vás poprosit o podrobnější informaci, v čem ta pomoc numeroložky spočívala? Pokud by Vám to nevadilo....Syn je teda mladší, do školky ještě nenastupuje, ale je to taky takový "hlídací typ", až jsem z toho občas vysílená. Klidně i soukromě do mailu (p.dymackova@seznam.cz). Pavla Dymáčková

      Vymazat
  16. Taky jsem to se synem loni na jaře absolvovala. Od října chodil 2x týdně do miniškolky, kde byl úplně v pohodě. V půlce dubna, krátce po 3. narozeninách, ale přišla náhlá a na našeho syna příliš rychlá (ze dne na den) změna - přechod do "velké" školky. Přesně jako u vás, školka skvělá, učitelé milí, vstřícní, ale syn se prostě sekl - křičel (nejprve ve školce, pak už před odchodem z domu, pak už u snídaně), utíkal ze školky (ale ne domů, nýbrž do "svojí malé školky") ap., být tam s ním však bylo spíš kontraproduktivní... :o( Pomohly nám nakonec 2 věci - 1) skvělý pan učitel, který poprvé syna ulovil na vlaštovku, kterou mu udělal ;o) a 2) jsme si třetí den popovídali v šatně o tom, že je to všechno nové, neznámé, že je pochopitelné, že se bojí, že je to přirozené, a že i táta a máma se občas nových věcí bojí - a on to, světe div se, pochopil. Uklidnil se, prošli jsme si spolu znovu celou školku, chvíli jsem tam s ním pobyla a pak sám přišel, že už je připravený tam zůstat a já můžu odejít. A zvládl celé dopoledne. Bohužel jsme tuto školku museli po 3 měsících kvůli stěhování opustit, ale věřím, že i díky ní zvládl syn vstup do nové, navíc v cizině, v naprostém klidu a pohodě.

    OdpovědětVymazat