Tenhle článek už chci napsat docela dlouho, konečně jsem se k tomu dostala. Lola už chodí do školky pátý měsíc. Miluje to tam, musela jsem jí dokonce režim natáhnout na 4 dopoledne v týdnu (z původně plánovaných 2) a i tak je naštvaná, když školku zrovna nemá. Taky mě přemlouvá, že chce ve školce i spát a když pro ni po obědě přijdu, je hrozně těžké dostat ji domů.
To všechno píšu na úvod, abyste viděli, jak moc má Lola svojí školku ráda, jak moc jí prospělo najít si kamarády ve svém věku a osamostatnit se.
Nebylo to ale tak jednoduché, jak by to mohlo vypadat. V říjnu totiž nastal jeden moment, kdy jsem se musela rozhodnout, jestli Lolu ve školce nechám nebo ne, a bylo to pro mě zatraceně těžké.
Když se Lola někdy před půl rokem sama rozhodla, že chce do školky (ačkoli já jsem to ještě v plánu neměla), neměla jsem z tohohle kroku žádný velký stres. Do školky jsem ji dávat nemusela, takže to vypadalo jednoduše - prostě buď se jí tam bude líbit a bude tam na pár dopolední chodit, nebo se jí tam nakonec líbit nebude a zůstane se mnou ještě doma. Jednoduché, že?
To mi ale tenkrát ještě nikdo neřekl, že to s tou školkou není jenom černé a bílé. Ale že je taky něco mezi tím, že se budu muset rozhodovat, co vlastně udělám, že Lola nebude vědět, co chce a vlastně to bude celé daleko složitější, než kdyby do té školky prostě musela.