sobota 12. listopadu 2016

z rodinného alba / Vincent po 9 měsících


Je to skoro devět měsíců, co máme Vincenta doma.
Před devíti měsíci jsem po několikatýdenním vybírání důvěryhodného útulku telefonovala Pražskému spolku ochránců zvířat, že bychom rádi adoptovali kočku. Ale ne jen tak ledajakou. Potřebujeme totiž kočku k malým dětem. Hodnou, mazlivou, hravou a trpělivou. Sama jsem vyrůstala s kočkou (jmenovala se Čičina), takže jsem věděla, jak těžké je takovou kočičí povahu najít a byla jsem připravená i na to, že se nám to na první pokus třeba nepovede, v prvním útulku žádná taková nebude a my budeme telefonovat a hledat dál.
K mému překvapení ale paní na druhém konci ihned odpověděla, že má právě takového kocourka nyní k dispozici a co nejdříve by ho potřebovala umístit do rodiny. A nejlépe právě k dětem, protože kocour není žádný samotář a v útulku trpí nedostatkem kontaktu. Potřebuje prostě svoje lidi a dny plné her a mazlení. Byl v podstatě ještě kotě, bylo mu asi 7 měsíců.

Bez váhání jsme hned druhý den ráno vyrazili celá rodina do zverimexu nakoupit vše potřebné a odpoledne se slavnostně vydali pro kocoura. Nevěděli jsme ani jakou má barvu, ale Lola celou dobu v autě tvrdila, že je "žlutej". Trochu jsem se bála, aby nebyla po příjezdu do útulku zklamaná, že kočka úplně neodpovídá představě, kterou si přes noc vytvořila v hlavě na základě různých obrázků koček, které jsme jí v "přípravný" večer doma ukazovali a snažila jsem se ji připravit na to, že kocour může mít jinou barvu. Lola ale pořád tvrdohlavě hlásala, že je prostě žlutej. Takže když nám paní v útulku otevřela dveře Vincentova pokoje a já jsem konečně viděla, jak vypadá, musela jsem se usmívat. A Lola prohlásila, že to je on. Je přece žlutej.

Kromě toho, že byl žlutej, byl taky strašně vyplašenej. Bylo mi ho tak líto. Sedla jsem si k němu a čekali jsme, až si nás aspoň trochu očuchá, abychom ho mohli v klidu naložit a odvézt domů.
Vincent u nás pak ale děsně rychle pochopil, že tady mu bude dobře a během pár dní se stal nedílnou součástí naší rodiny. Stále je vděčný za každé pohlazení, hraní s dětmi, pochování. Za domov. Je trpělivý a hodný. Lepšího kamaráda k dětem jsme si opravdu ani nemohli přát.




další fotky s Vincentem si můžete prohlédnout v mých starších článcích Vincent., Pan kocour a Veliké srdce kocouří

24 komentářů:

  1. Vincent je nádherný a je moc pěkné, že jste dali šanci opuštěnému zvířátku a ještě to takhle krásně vyšlo povahově :-) A ten ocas, jako liška! Kdo ho hlídá když jezdíte po světě? Krásný podzim. Katka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Máme v rodině několik ochotných hlídačů, kteří se u něj střídají, když jsme my pryč. :) Nejčastěji moje máma, kterou má Vincek navíc moc rád (sama má kočku, tak to s nima umí). T.

      Vymazat
  2. Ten je tedy obrovsky. Mame nyni kocoura asi 5 mesicniho a uz je taky velky....Akorat tedy syn 3,5 roku ma porad tendence mu ublizovat. Moc nevim co s tim, domlouvame, vysvetlujeme, ale malo platne....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A kocour mu to sám "nevysvětlí"? Alánek byl ze začátku taky trochu urputný, ale Vincek mu to prostě nějak uměl sám vysvětlit - ohnal se po něm, ale jenom tak něžně, aby mu neublížil, ale zároveň dal najevo, že takto ne. A Alan to rychle pochopil, teď už ho umí krásně hladit a miluje ho. Vincek si ho prostě "vychoval" jako kotě. :D I s Lolou si to v případě potřeby sám "vyříká". :) A ona to od něj bere, přijde mi, že to ty děti od zvířete samotného berou daleko líp, než slovní vysvětlování... Možná, že je na to váš kocour ještě malý, třeba za 2, 3 měsíce už si zavede sám nějaká pravidla. :)

      Vymazat
    2. Doufejme :-) zatim ma tedy syn navrch, je schopen po nem slapat, skakat, hazet s nim, taha jej za usi, za ocas apod. musime byt porad ve strehu :-)

      Vymazat
    3. Jej, tak to naše děti Vinckovi nikdy nijak vyloženě neubližovali, spíš ho třeba Lola někdy tak moc mucká, až ho omylem zmáčkne apod., ale starší kluci bývají v tomto ohledu asi urputnější... Ale snad se kocourek brzy sebere a vysvětlí mu to, ony si kočky většinou takové věci líbit jen tak nenechají, ale ten váš je opravdu ještě koťátko, tak se asi ještě neumí moc bránit..

      Vymazat
  3. Je opravdu krásný. Když jsem byla malá, vždycky jsme měli nějakou kočku (bydleli jsme na vesnici v domě a tam bylo vždycky koček milion), já pak měla svého kocoura a milovala jsem ho. Můj muž bohužel tuto lásku nechápe a nesdílí, kočky nemá vůbec rád a proto nikdy kočku mít nebudeme :( I když Klára by taky chtěla... Takže ti, Terko, tak trochu závidím :) Jana

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Když jsme ještě neměli děti, tak jsme vedli dlouho tichou válku "kočka nebo pes". :D Já mám psy taky moc ráda, ale do pražského bytu k dvěma (tehdy) workoholikům jsem si to neuměla představit, můj muž zase vůbec nechtěl kočku, tak jsme nakonec neměli nic... Teď s dětma uznal, že mít k dvěma dětem ještě psa (v bytě bez zahrady, čili několikrát za den venčení v parku od brzkých ranních hodin atd.) by bylo už hodně nad naše síly. A tak s radostí kývnul na "samobslužnou" kočku. :D A i když kočky neměl nikdy v lásce a kývnul na to hlavně kvůli dětem, tak Vincenta má moc rád stejně jako my všichni. Jak je to jednou člen domácnosti, tak už je jedno, jestli je to pes, kočka nebo křeček. :)

      Vymazat
  4. Je nádherný a všem jim to spolu ohromně sluší!:) Tenhle žlutý kocourek měl teda štěstí!:) ... A vypadá jak plyšák:D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkujeme, já taky pořád říkám, že je to takový plyšový méďa. :D T.

      Vymazat
  5. To je krása :-) Vincent ma veliké štěstí, ze se dostal právě k vám, když vidím fotky Lolinky s Vincentem,tak tu dojetim skoro slzim... U nás téma kočička bylo v poslednich měsících hodně aktuální, kamarádka potřebovala udat par kotatek a jeden Kocourek jí stále zbývá... U nás to bohužel neproslo pres tatínka, prý moc starosti... Ja strávila víc než půlku života s pejsky,tak mu ten zvířecí element doma trosku schází a naše Juli (ve věku Lolinky) se s láskou ke kocickam snad narodila :-) tak snad jednou, porad doufám! Terezko, je Vincent bytový Kocourek nebo je i venku? Ja z tohoto mám strašný strach, ze by nam prchl...což je asi jediná obava u mne,drahý jich ma mnohem víc :-(:-D Mějte se všichni krásně, Pavla

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Budu vám to moc přát, mně přijde, že s kočkou je skoro jen radost, těch starostí minimum, ony jsou fakt samoobslužné a děti se s nimi navíc velmi rychle učí odpovědnosti za svěřeného tvorečka - Lola ho umí sama nakrmit i vyčesat, jen záchod mu teda čistím já, ale to není žádná velká práce. I Alánek už mu sám chodí dosypávat granule, když na něj kocour mňoukne. :) Jsem původem z vesnice a vyrůstala jsem mezi zvířaty, těch pár let bez nich mi taky element chyběl. :) Jediné, co jsme promýšleli dopředu, bylo hlídání v době, kdy cestujeme, ale máme kolem sebe tolik ochotných lidí, že to nikdy není problém.

      Vincent je jenom bytová kočka, ven ho nepouštíme. V útulku nám dokonce naznačili, že by u něho bylo lepší, aby byl jen doma, on je fakt gaučák. :D Útěku jsem se taky bála, ale on ty tendence fakt nemá. Občas vyleze mrknout na chodbu a hned zase pádí zpátky domů. :) I tak jsme se ale samozřejmě naučili nenechávat raději zbytečně otevřené vchodové dveře, ale že bychom si museli hlídat, aby nám třeba neproklouzl ve dveřích mezi nohama, to ne. Na to je možná trochu lenoch. :)

      Vymazat
    2. Teri,to je krása, děkuji za odpověď,za vaše poznatky, ja věřím,ze jednou si nějaká kočička nebo Kocourek u nas domov najde,i když to asi nebude ted,jak bych si přála ja... U muže jsou to takové argumenty,jako že všude chlupy, všude vleze a bude tu smrad a ja nevím co ještě :-D přitom "náš" Kocourek je socializovany, nauceny na záchod, je stále jeste u "maminky"... No,kdo nechce,vždy si důvody najde,že. Teri,muzu jeste jednu praktickou? kde mate umístěny záchod a skrabaci strom? Děkuji!

      Vymazat
    3. Záchod máme na našem záchodě, jinde by mi to bylo asi trochu nepříjemné... takhle je i to čištění jednoduché. Na eliminaci zápachu s kočičí toalety se mi osvědčilo silikátové stelivo, není cítit opravdu vůbec nic. Škrabací strom máme v chodbě u zdi, bylo to jediné místo, kde mi esteticky tolik nevadil. :) T.

      Vymazat
    4. No,tak přesně, ja takhle v hlavě planuji v podobném duchu (musím byt připravena,kdyby náhodou!) strom do chodby a zachod bud na nas záchod nebo do koupelny, kam prakticky nezavirame,záchod máme celkem malý,tak nevím,i když praktické to tedy je (chápu dobře,ze se to pouzite stelivo da splachnout?) moc diky za cenné poznatky ;-)

      Vymazat
    5. Celé stelivo bych si asi do toalety spláchnout netroufla, nicméně cca jednou denně je potřeba ze steliva lopatkou vybrat bobky, které právě snadno přehodím vedle do záchodu a spláchnu, nemusím s nima nikde manipulovat po bytě. :D Když je pak stelivo hodně počůrané, přesypu je celé do pytle a vynesu do popelnice. My máme taky malý záchod, ale ty kočičí toalety se dělají v různých šířkách, tak byste asi našli nějaké, které se vám tam vejde. Občas se nám (nebo návštěvám) povede omylem záchod úplně zavřít (jinak stačí nechávat pootevřeno), ale Vincent si vždycky sám hlasitě řekne, že jsme mu zavřeli vchod na WC. :D

      Vymazat
  6. Krásný příběh pro mě - velkou milonici - všech zvířat. Moc si vážím toho, když hodní lidé vytvoří domov němé tváři. Snad ani nejde vypsat, kdo má teď větší radost, zda Vy a děti nebo Vincent. Nemohla jste udělat nic lepšího, než to, že děti vyrůstají s kocourkem.

    OdpovědětVymazat
  7. Přemýšlím, jestli záleží na povaze nebo se musí zvíře vychovat... Muž by si přál domů kočku, ale já až tak moc ne. Každopádně jsem ochotná o tom přemýšlet. Jenže teď cca měsíc má kocourka doma mamka, je malinký, ale granulát z kočičího WC mu občas ulpí v pacce mezi prsty, takže pak je na podlaze v pokoji, poškrabané židle (ještě, že jsou staré), nohy od stolu, zatrhané potahy na sedačce, poťapkaná zem... Zatím tedy ani moc mazlivý není, chce spíš většinu času řádit, hrát si. Tak jsme uvažovali, jestli je zatím moc malý, nebo prostě takový bude pořád.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Myslím, že se povaha koček z části formuje prostředím, ve kterou žijí a z části je prostě daná. Jestli je to ještě koťátko, tak se určitě plno věcí ještě změní. Náš Vincent doma nikdy nic nepoškrábal - má svůj vlastní škrabací strom a nikde jinde si dráby nebrousí. Z podestýlky taky nic na packách nenosí (používáme silikátovou podestýlku, která nezůstává vlhká), ale při odchodu si oklepává packy ještě nad záchodem, takže toto se možná opravdu spraví s věkem, kotě takové návyky ještě nemá. Malá koťátka mazlivá často nejsou, to se s věkem alespoň částečně určitě spraví, zvlášť pokud je to bytová kočka. Nicméně my jsme Vincenta přivezli z útulku už se všemi správnými návyky - škrabadlo, záchod atd. Jeho extrémní mazlivost a vláčnost je daná hodně tím, že se o něj do té doby nikdo nestaral, takže si to teď dost vynahrazuje. Adoptovat alespoň trochu starší kočku má plno výhod, s koťátky je hodně práce. T.

      Vymazat
    2. Díky za tvoje zkušenosti!

      Vymazat
  8. Jsem ráda, že vím o někom dalším, kdo dává přednost adoptování odloženého/opuštěného zvířete, než pořízení nějakého šlechtěného- samozřejmě nic, proti žádnému zvířeti, to za svůj původ nemůže. Sama mám pejska s útulku, který je vlastně jako kříženec dlouhosrstého jezevčíka hodně podobný Vašemu Vincentovi, akorát tak dvakrát, třikrát větší;-) Vděčnějších zvířat prostě není....

    OdpovědětVymazat
  9. Terezko, víte, odkud Vincent do útulku přišel, jak a proč se tam dostal?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, víme, on tam totiž bohužel byl dokonce nadvakrát. Poprvé jako čerstvé nalezené pouliční koťátko (proto víme, kdy se zhruba narodil), překrásné chlupaté, takže si skoro hned někdo adoptoval. Tomu člověku byl ale Vincent po půl roce zase odebrán pro zanedbanou péči zpátky do útulku... Alespoň to jsou informace, které jsme z útulku dostaly. Tereza

      Vymazat
  10. Je nádherný a hrozně veliký. Naše kočky mají tři kila. ;)

    OdpovědětVymazat