pondělí 25. ledna 2016

o společném spaní


O tom, jak jsme se k tomu vůbec dostali, o nejčastějších otázkách, které mi k tématu společného spaní lidé pokládají a taky o tom, že je zbytečné si něco v rodičovství vůbec plánovat.

moje okénko v článku o společném spaní v lednové Betynce

Když byla Lola ještě v břiše, čekal na ni u nás doma krásně vybavený pokojíček - takový klasický, miminkovský, s postýlkou s nebesy, taky s pohovkou, co jsme měli doma navíc (určitě se bude hodit, bude možná někdy třeba, aby někdo spal u ní, ne?), s přebalovacím pultem, no a tak dále. V naší ložnici byl připravený proutěný košík na první 3-4 měsíce. Po sofistikovaném rozhovoru se zkušenější kamarádkou jsem totiž usoudila, že nejlepší bude miminko přesunout do vlastního pokoje do půl roku věku. Ona se o to totiž pokusila až v jeho roce a už měla problém, miminko plakalo, nechtělo. Kdyby to udělala dřív, ušetřila by sobě i jemu nervy. Tak jo. Zní to logicky. Přece ho pak nebudu mít v ložnici až do pěti, ne? ;)

Pak se ta malá kulička narodila a rostla, byly jí 3 měsíce a vyrostla z proutěného košíku. Tak co dál? Já i Mr. Happy jsme jednohlasně usoudili, že takové škvrně proboha nemůžeme nechat samotné v pokoji! Nehledě na to, že k ní několikrát za noc vstáváme. Přece nebudeme lítat přes celý byt. Přesunuli jsme tedy dočasně postýlku hned vedle naší postele a řekli si, že až bude ten správný čas, Lola půjde i s postýlkou do pokojíčku. Přece to poznáme. Ten moment, kdy to má teda nastat.

Čas plynul a my jsme se stále navzájem utvrzovali v tom, že ještě chvíli počkáme. Je to strašně zvláštní, jak má člověk sám v sobě vlastně pocit špatného svědomí, že odkládá něco, co "musí" udělat, protože to tak má zažité.

Když pak Lola obstojně lezla, vyndali jsme z postýlky jedno čelo, aby si mohla chodit spát a odpočívat, kdy sama uzná za vhodné. Nevím, kolik jí přesně bylo, ale bylo to nejspíš kolem 1 roku. Postýlka byla stále nalepená na naší posteli, byla otevřená do prostoru a Lola byla samostatná - večer jsme si povídali v posteli, prohlíželi knížky a ona - když začala být unavená - sama vlezla do své postýlky a já jsem ji z té své držela za ruku a dívala se, jak usíná. Pak nastal zlom a Lola přestala do své postýlky chodit. Usínala a spala u mě a když jsem jí spící uložila do postýlky, v noci se probudila a mlčky zase přišla za mnou. Nastala tedy chvíle, kdy jsme věděli, že teď se musíme skutečně rozhodnout, co chceme dělat. Jak to chceme dělat. Jak chceme děti vychovávat, jaká chceme být rodina. Když si na to zpětně vzpomenu, je vlastně úplně směšné, jak jsme sami před sebou hledali argumenty pro něco, co jsme cítili, že tak má být, ale čemu okolí a doba dává stigma "alternativního způsobu života" a donutí tak člověka přemýšlet, jestli se tou cestou skutečně chce vydávat. My totiž vůbec žádní velcí "alternativci" nejsme.

Nikdy jsme ale na okolí nedali a navíc jsem si prostě neuměla představit přijít o ta rána. To probouzení, úsměvy v polospánku. Klidná, pomalá rána. Takže jsme se rozhodli a ještě ten den jeli koupit postýlku, která bude sedět vedle té naší a pomůže nám, abychom se všichni tři obstojně vyspali a zároveň zůstali spolu (Lola se v té době době dost roztahovala a manželská postel nám nestačila).

V době, kdy jsem pak čekala Alana, jsme od začátku věděli, že Lola i po jeho narození zůstane s námi. Nějak jsem si neuměla představit, co by se asi v její hlavičce odehrávalo, kdyby její máma a táta spali v ložnici s novým miminkem a ona musela být sama v jiné místnosti. A hlavně jsem to tak ani vůbec nechtěla - naopak jsem se těšila na to, až nás bude plná ložnice.

A co dál? Nevím. Jednou začnou spát ve vlastním pokojíčku, možná odejde první Lola, možná půjdou oba dva spolu... Uvidíme. Mám pocit, že na to máme ještě ohromnou spoustu času. Je nám takhle dobře a nikdy bych neměnila. Jsem každý den vděčná, že jsem se nakonec dokázala řídit tím, co jsem opravdu ve skrytu duše cítila jako svoje správné řešení.

Nejsem ale žádný propagátor společného spaní a nemyslím si, že by to tak měli dělat všichni. Nečtu žádné knihy o výchově dětí, svoje rozhodnutí nemám ničím podložené a nemám ani potřebu ho jakkoli obhajovat. Dělám to tak, protože prostě chci. Každý vychováváme své děti jinak - podle toho, co je pro nás v životě důležité a jaké chceme, aby byly, nebo prostě podle toho, jaká je naše představa rodinného života a co nám vyhovuje. Tím spíš chci ale říct - nenechme se ovlivňovat okolím a nenechme se k ničemu přesvědčit, do ničeho nutit. Když to uděláme, budeme toho pravděpodobně jednou litovat. Vždycky dělejme to, co nám říká naše srdce a ne to, co řekla chytrá kniha, kamarádka, babička nebo zkušená maminka na internetu. Rodičovství se absolutně nedá generalizovat a nelze se nikoho zeptat, jak tyhle věci dělat. Každý si je musíme dělat po svém a v tom je právě ta krása a ta jediná "správnost". Ať už máme děti od půl roku ve vlastním pokojíčku nebo ještě v pěti letech v ložnici.

-
A jaká je tedy realita společného spaní?
Lidé se mě nejčastěji ptají, jestli se děti navzájem nebudí. - V drtivé většině případů ne. Běžná Alánkova ani Lolina probuzení s tím druhým ani nehnou (nehnou teda ani s tatínkem, což je většinou fajn, ovšem pokud zrovna nemá "službu" a já ho nemusím násilně budit s tím, že se někdo dožaduje pozornosti :). Jsou ale výjimečné případy, kdy jsou třeba nemocní a sem tam v noci hysterčí - v těchto chvílích se už párkrát navzájem vzbudili, ale vždy jen na pár minut, než zase oba spali.

Jestli se dobře vyspíme? - Proto jsme si pořídili "balkony" k velké posteli. Není to tak, že by děti striktně spaly na nich - hlavně Lola dost často spí stejně mezi námi - ale i tak se to rozšíření postele dost hodí a vejdeme se díky němu úplně bez problémů.

Co máme za postýlky a jak to, že k sobě všechny postele výškově sedí? - Všechny naše postele jsou Ikea, Alanova (miminkovská se sundávací bočnicí) a naše výškově sedí, k Lolině dětské nám děda musel přidělat "chůdy", aby se o pár centimetrů zvýšila. Kdybych se rozhodovala znova, asi bych Lole místo dětské koupila klasické jednolůžko, na které by se lépe vešel kdokoli z nás.

-
Na některé otázky ohledně společného spaní se mi těžko odpovídá, protože to nebylo rozhodnutí, nad kterým bych přemýšlela, sepisovala si plusy a mínusy, zkoušela varianty nebo zvažovala, jestli se mi to vyplatí nebo ne. Takže nevím, jestli by se moje děti budily v samostatném pokoji míň, nevím, jestli bychom se všichni třeba ještě trochu líp vyspali nebo bylo něco jednodušší, než to je. A ani to vědět nepotřebuju. Někdy totiž stačí, že je člověk spokojený tak, jak je. Není potřeba vědět, jak by to bylo, kdyby to bylo jinak. :)

39 komentářů:

  1. Hezky napsané :)
    My jsme tedy případ rodiny, kde společné spaní nevyhovuje nikomu. Ani nám rodučům, ani synovi. Když byl syn novorozenec a naivně jsem si ho dala do postele, že se nám bude spolu dobře spát, tak jsem měla hrozné stavy strachu, že syna udusím, zalehnu... Syn to asi cítil a opravdu to spaní bylo strašné. Ale do 15 měsíců byl hned vedle mé postele ve své (a spal a spí krásně).
    Od 15. Měsíce má vlastní pokojík. Spí spokojeně :)

    Helča

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Máme to velmi podobně. Dcera k nám do postele nikdy ani nechtěla. Až mi to bylo líto. Od 20 měsíců spí ve svém pokojíčku, kam si sama odstěhovala svou peřinu i plyšáky. A od té doby spí konečně celou noc. Dříve se jednou či dvakrát vzbudila a dožadovala se naší pozornosti (ale přenesení do postele k nám odmítala s pláčem). Nyní si to vyřeší v postýlce sama a jsme vyspaní všichni tři do růžova ;-)
      Romana

      Vymazat
  2. Je zvláštní jak se to u nás vyvíjí...první dcera spala ve své postýlce hned vedle mne, se sundanou bočnicí a brala jsem si ji až ráno...no a druhá spí se mnou v posteli skoro každou noc...téměř od narození...a uvidíme jak to bude dál...ale miluju tu blízkost :)

    OdpovědětVymazat
  3. Krásně napsané. Taky jsme připravovali pokojík s tím, že prvních pár měsíců bude syn spát s námi a pak půjde "do svého". No, rychle jsme zjistili, že ho prostě nemůžeme, resp. nechceme dát pryč, samotného do jiného pokoje. Taky nechci spát sama, proč by měl on... nejdřív jsme k posteli přirazili postýlku bez bočnice, no ta stejně slouží leda jako odložiště věcí a my spíme všichni spolu. Není to tak dlouho, co padlo rozhodnutí postýlku, kde nespal ani jednou, vyměnit za normální postel a udělat trojlůžko. A Váš článek dám přečíst mamince, která neustále hučí, že takhle to nejde, protože se ho nezbavíme a akorát ho rozmazlíme. No, co říct, dítě jsme si nepořizovali proto, abychom se ho zbavovali, a vymazlené vážně není rozmazlené :)

    OdpovědětVymazat
  4. Konecne nekdo, jako my.Dceri je 8 let a v pokojicku spala z celych let mozna dva mesice.Kdyz musi byt u sebe, chodi k nam v noci perina :-).Jsem zkroucena, kriva a pokopana,ale kdyz ji zazeneme do pokoje, najednou chybi to jeji teplicko, dech, ktery Vas uklidni a uspi.Tak rychle to utece a prijdou doby,kdy bude chtit sama, mit svuj klid.Tak hodne stesti a krasne sny.

    OdpovědětVymazat
  5. U nás? No jasně, že bude miminko spát samo! Syn se narodil ... a už u nás zůstal :-D Přibyla k němu dcerka ... a tak nějak jsme všichni pohromadě. U postele máme přiraženou dětskou postýlku bez bočnice, ve které malá stejně nespí, protože je nalepená na mě, syn mezi námi. A tak si spokojeně všichni spíme na posteli 160 :) Kam dáme to třetí, netuším :-D

    OdpovědětVymazat
  6. Krásně napsané. Nejdřív jsem četla všechno možné a zvažovala jak to udělat "správně" a pak jsem všechno zahodila a dělám to jak to cítím. Spíme spolu. Rodiče i prarodiče jsou z toho trochu na větvi a jsem ráda, že si to nechávají pro sebe, případně pro jiné :)

    OdpovědětVymazat
  7. Máme to úplně stejně. Neplánuju a vůbec neřeším kdy a jak si půjde do vlastního pokoje...chtěla bych to tak mít i když bude další prtě. Dokonce zvažujeme že koupíme novou větší postel :D. Sice teda nevím kdy bude mít maminka a tatínek svoji chvilku, ale nedokáži si představit že by spala v jiném pokoji...daleko od nás....a ložnici máme velkou, ještě jedna postel se tam vejde :).
    Martina

    OdpovědětVymazat
  8. Máme to podobně.. Dětský pokoj, ale nikdo v něm nespí. Kuba spinká s námi, tulime se celou noc a všem to vyhovuje, protože ho v noci několikrát kojím a vstávat a vyndavat ho z postýlky bych nedala. V postýlce plakal a nespal. Je mu půl roku a praktikujem to asi od jeho dvou týdnů. Taky nejsem alternativní, i když mám i manducu a šátek, prostě se řídím pocity a instinkty.

    OdpovědětVymazat
  9. Přesně. Každý se má rozhodnout podle sebe a ne "jak to dělá někdo jiný"... Řídit se svou intuicí, řekla bych... Mám dvojčata a pro nás bylo společné spaní v jedné místnosti nedobré. Pro mě osobně šílené. Kdykoliv děti jen vzdychly, hned jsem byla vzhůru a vlastně jsem se vůbec nevyspala... Děti se navzájem nebudily, i když jedno nahlas brečelo, druhým to ani nehnulo. Ale já trpěla... Kvůli jistému komfortu(kojení apod.) jsme je nechali cca do roka s námi v ložnici. Pak šli do svého pokojíčku a pro všechny to byla úleva (nakonec i děti se méně budily - v pokojíčku poprvé dokázaly spát celou noc). Dnes je jim pět, svůj pokojíček mají rádi, dcera občas za námi v noci přijde, lehne si mezi nás a spí... Někdy nás ale vzbudí, sama se převaluje a po chvíli sama odchází, že jde do své postýlky... Takže další zkušenost do téhle diskuse :-)Markéta

    OdpovědětVymazat
  10. U nás teda asi trošku opak. Já jsem společné spaní plánovala, chtěla mít malou v posteli třeba do její střední školy :) a nějaký pokojík jsme vůbec neřešili. Jenže teď v devíti měsících, po půl roce totálního nevyspání, jelikož malou vzbudí i zašustění peřiny nebo prasknutí parkety, jejího neustálého a celonočního visení mi na prsu, jsme ji zkusili před pár dny provizorně dát vedle do pokoje a spíme najednou všichni tři mnohem lépe. Asi je to holt malý individualista :)

    OdpovědětVymazat
  11. Jak již bylo řečeno, krásně napsané :) Také jsme si říkali, že malá bude spát ve své postýlce abychom se navzájem nerušili a hezky se vyspali. No a dopadlo to jako u výše uvedených :D Když dám malou do postýlky, tak se po hodince vzbudí a natahuje po mě ručičky. I kdybych jí tisíckrát zkoušela uspat, tak se mi to nepovede, ale stačí, že ví, že jde k nám, tak spí dřív, než jí položím. Mám ráda, když jí u sebe cítím, její teplíčko, dech, když k ránu přitiskne mojí ruku na svojí tvářičku aby mohla ještě na hodinku usnout. V létě nás bude víc, tak jsem zvědavá jak se vejdeme :))
    Jediné, s čím máme pořád problém je usínání :( Musím s malou ležet posteli, tulit jí k sobě, houpat jí a zpívat. Ráda bych jí přečetla pohádku, pohoupala a pusinku. Mno, to se snad zlepší časem.
    Nějaké dobré knížky na usínání pro roční holčičku? :)))
    Vlaďka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Slyšela jste o této? - http://bit.ly/1nl07Wt
      U nás teda zatím moc nefunguje, ale plno rodičů si ji chválí. :) Tereza

      Vymazat
    2. neznám, ale už ten název je vábný, zkusím objednat. díky :))

      Vymazat
  12. Moc hezky napsané. U nás to taky mělo svůj vývoj. U prvního dítěte klasika - postýlka v ložnici, kousek od manželské postele (úplně přirazit kvůli prostoru nešla), miminko v postýlce. A docela dlouho jsem se tvrdě bránila tomu, aby malá spala s námi v posteli, právě že si zvykne a bude tam už pořád atd. Radši jsem stála hodinu u postýlky. Už ani nevím, kdy s námi pak spala poprvé a kolik jí bylo, asi když byla nějak nemocná, najednou mi přišlo přirozené vzít si ji k sobě, ať mám vše pod kontrolou. Někdy mezitím jsme ji v roce odstěhovali do vlastního pokojíčku, už jsme se totiž navzájem budili. A protože brzy byl na cestě sourozenec, dostala klasickou postel. Tudíž svobodu pohybu. A začala za námi v noci občas chodit. A mně se to společné spaní zalíbilo a dnes si ho už užívám :-). S druhou dcerou to tedy bylo trošku jinak. Sice má svoji postýlku, do společného pokojíčku šly holky cca v roce té mladší, ale dveře do ložnice jsou stále otevřené. Někdy spíme sami, někdy je tam s námi starší (teď 3,5 roku), někdy mladší, někdy obě. Kam se vejde třetí, to nevím :-D. Ložnici máme malinkou, stěží tam nacpu košík na miminko na ty první měsíce, pak bude mít "základnu" opět v postýlce v pokoji u starších sester. Ale kdo ví, jak to bude, třeba nám v té posteli taky zůstane. Už dávno jsem přišla na to, že je mnohem rychlejší a příjemnější si dítko, které něco vzbudilo uprostřed noci, vzít k sobě do postele, než hodinu dvě sedět u té jeho :-). A ta společná probouzení mají také svoje kouzlo :-)

    OdpovědětVymazat
  13. I u nás se to různě měnilo. Plány jsem žádné neměla, když se synek narodil, jeho budoucí pokojíček byl ještě plný všeho možného po rekonstrukci celého zbytku bytu. od narození chtěl spát sám, pevně zavinutý, ale o samotě. Neusínal u prsa, blízkost měl rád, ale jen takovou, kterou si sám určil. Ani šátek nechtěl. Brzy začal být hodně citlivý na ruchy a my jsem ho budili. Kolem půl roku to začalo být fakt neúnosné, budil se co pár minut, celé noci u prsa nebo u muže v náruči. Nakonec jsem zkusila já jít psát jinak a najednou klid, všichni vyspaní, spokojení... Takže na rychlo budovat pokojíček. Když s emu pak v jeho 20 měsících narodila sestřička a do toho jeho milovaný tatíneček (na kterého se v těch týdnech hodně upnul) navíc musel na nějakou dobu odjet, nastěhoval s ek nám do ložnice. Mohla jsem ho vystěhovat po zlém, jako to udělalo několik dvojic kolem mě, ale mně to přišlo kruté. Prostě potřeboval naši blízkost, vědět, že tam pro něj jsme, i když je tu teď miminko.
    Malá spala nejdřív v postlce vedle naší, ale bývala jsem v noci tak unavená, že jsem usínala během kojení a nezvládala ji tam vracet. takže jsme odstranili bočnici, podložili matraci, aby výškově navazoval na tu naši a udělali balkonek. A od té doby jsme všichni 4 na jedné hromadě a je nám blaze. Děti mají svůj pokojíček, mají ho rádi, ale raději spí u nás. Malá občas chodí do svojí postýlky trucovat nebo spát po-o, když jí něco přelítne přes nos a potřebuje být chvíli sama (a obvykle při tom usne). Občas je večer odneseme do jejich, když chceme mít chvíli postel jen sami pro sebe, ale oni vědí, že můžou kdykoli přijít a taky obvykle přijdou :)
    No a ta společná rána, když výjimečně nemusíme vstávat na budík, to miluju. To je nenahraditelné a neocenitelné :)
    Společné spaní mi nikdo z okolí nekritizuje, z mých "lesanských" výstřelků to je jeden z těch normálnějších :D Vlastně mi na tom nic nenormálního nepřijde :)

    OdpovědětVymazat
  14. jako bezdetnou a nezkusenou by me tedy zajimalo, jak se vyrabi mladsi sourozenci, kdyz starsi ditko spi uprostred..? :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Náš případ to sice není (nemáme děti v posteli pořád), ale ono to jde i jindy a jinde než v noci v posteli ;-) :-) (ale jo, taky mi tahle otázka dřív vrtala hlavou a asi i proto jsem se ze začátku společnému spaní bránila :-) )

      Vymazat
    2. Zapojte kreativní mysl a určitě něco vymyslíte. :)

      Vymazat
  15. U nás se taky spí hromadně :-) V našem bytě je to horší, ale na chalupě, kde jsme skoro každý víkend, tam je místa dost. Vlastně jsem si díky té naší chalupě uvědomila, že jediná generace, která byla na noc odsunutá od rodičů, jsme my. Když se v té chalupě narodil taťka, byla to pořád jedna velká místost, kde se spalo, žilo i vařilo. Až když byl taťka větší, děda přestavěl barák a udělal ložnici. Do té doby prostě spali vždycky všichni spolu v jedné velké místnosti. A k nám když někdo přijde na návštěvu (do ložnice), smějou se, že je to jak u Sněhurky a trpaslíků - vyskládané 4 postele vedle sebe. A to většinou ta jedna bývá stejně volná.... :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo a pro doplnění - Kubovi je 9 let a Karolínce 6 :-)

      Vymazat
  16. U nás to bylo s každou dcerou jinak. Nejstarší šla v roce a půl do svého pokojíčku, který pomáhala zařizovat. Pak jsme se přestěhovali, byly jí tři a vrátila se k nám do ložnice. Nenesla to stěhování nejlépe, spolu s nástupem do školky a mým návratem do práce. A já jsem prostě pohodlná a než abych strávila půl noci zkroucená a zmrzlá na lůžku v pokojíčku, tak radši přistavím dítěti postel k svojí. Druhá dcera od miminka spala ve své postýlce, od dvou let ve svém pokojíčku. Přijde za námi tak 2x za rok a i tak se za chvíli zase zvedne a jde zpátky do svojí postele. Má prostě ráda svůj klid a pohodlí:) No a nejmladší už byla v pokojíčku za sestrou asi 3/4 roku, ale po Vánocích se nám zase vrátila, takže má postýlku přiraženou k naší, přikrývá se dětskou peřinkou a říká mi, že je moje miminko. Je jí dva a půl a myslím, že až jí bude 17 budu ještě se slzou v oku vzpomínat jak byla roztomilá a držela mě v noci za ruku. Té nejstarší bude 16 a roztomilá už není skoro nikdy:)) Rychle to utíká a jak píše Tereza nejlepší je řídit se srdcem.

    OdpovědětVymazat
  17. Taky jsem nemela zadne plany, narozdil od manzela, ktery by nejradsi odstehoval deti z loznice co nejdriv:) ale ja spolecne noci a rana zboznuju, tak jsem si je ubranila. postylku mam vedle nasi postele, syn v ni vzdy usnul a pri prvnim vzbuzeni na kojeni sel ke mne a vetsinou zustal do rana. asi mesic pred narozenim druheho syna jsme mu konecne zbudovali pokojicek, ale spis jen proto aby bylo hotovo, nez prijde mimi, vubec jsem ho tam nechtela nutit a hlavni ucel pokojicku jsem videla v tom, ze bude kam odkladat hracky. vlastne jsem ani nechtela, aby spal jinde. ale asi po tydnu si sam syn rekl, ze chce spat v nove postylce (to mu bylo dva a ctvrt) a od te doby je v pokojicku a do nasi postele vubec nechce. a ze bych to parkrat ocenila, kdyz prisel ve tri rano:) pritom je to mazlicek nejvetsi, ale postel rodicu uz je asi pod jeho uroven. no a mladsimu je ted 10 mesicu, opet spi s nami vetsinu noci v posteli a je to krasa a doufam, ze to jeste chvilku vydrzi. verim, ze si pak sam rekne, ze chce spat s braskou. knizky o vychove zasadne nectu, jsem moc lina zabyvat se milionem teorii a verim, ze kdyz budu deti vychovavat v ramci nejakych zakladnich pravidel s prihlednutim k momentalnimu rozpolozeni, ze to nakonec dobre dopadne a budou z nich fajn chlapi...

    OdpovědětVymazat
  18. Já měla jasnou představu - dcera s námi nikdy nebude spát v posteli a co nejdřív ji odstěhujeme k sobě do pokojíčku. Pokojíček ale nebyl hotový ani když měla malá rok (bylo to skladiště). Změna přišla až ve chvíli, kdy jsem otěhotněla, a s manželem jsme se na ten pokojík vrhli a udělali ho. Malá ale začala být v tu dobu fixovaná hodně na tatínka a v noci si přelézala z postýlky k nám. Byla jsem proti, ale manžel s dcerou trávil přes den velice málo času a tak si chvilky mazlení v posteli užíval. A tak dodneška bojujeme. Dcera spí s manželem na jeho polovině postele a celou noc mu v podstatě visí na krku, on se nemůže ani otočit a děsně chrápe. Já mám těsně před porodem a nemůžu spát. Jediný, kdo se normálně vyspí je naše malá princezna, ale ve své postýlce pláče a stejně utíká zpátky k nám. Moc bych si přála, aby spala u sebe v pokojíčku (ložnici máme tak malou, že tam máme jen manželskou postel a postýlku, nic víc se tam nevejde), ale člověk míní, život mění...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Trošku mi připomínáte situaci u nás. Když spí starší dcera s námi, tak se taky nalepí na tatínka a docela ho utiskuje :-) (navíc jeho část postele je přiražená ke zdi, tak ani nemá kam uhnout). Mladší se zase lepí na mě. Manžel taky dost chrápe a já jsem na to dost citlivá, takže když se ho nedaří ztišit a já se chci vyspat, zdrhám do obýváku na gauč :-) (ten máme naštěstí dostatečně velký a pohodlný i bez rozkládání).

      Vymazat
  19. Já se společnému spaní až tak nebránila, ale naše děti jsou ve spaní hodně divoké. Tedy zvlášť to poslední, kde bychom společné spaní třeba i chtěli, ale nešlo to, vyspaný nebyl nikdo. Každopádně všechny děti u nás byly cca do 2 let ve vlastní postýlce v ložnici a nejhezčí byla ta rána, kdy už z postýlky uměly vylézt a přelezly si k nám, u mě si daly ranní mlíčko a pak jsme se mohli společně vyvalovat v pelíšku:-)

    OdpovědětVymazat
  20. krásně je to napsané, srdcem.
    naše dcera žila s dcerkou sama a spávaly spolu, ne vždy, ale často. četly si, povídaly. pak přišel nový přítel a vnučka musí!!! spát v pokojíčku, a ještě k tomu se zavřenými dveřmi. je jí 9 let a než usne, pláče.
    co na to říct? nic.
    děkuji za rodiče jako jste Vy.

    OdpovědětVymazat
  21. My jsme naknec k manzelske posteli koupili jeste jednu normalni velkou postel, prave proto, ze Jori casto spi u me, tak abychom se mohli alternativne presouvat a kazdy si tak nasel dostatecne velkou plochu k spanku:)
    Ja spolecne spani miluju, kdyz jsme vsicni zaperinovany, kdyz si spolecne cteme, vypravime, blbneme...
    Jenom ten Kralicek na usinani nam moc nefunguje... jori to nejak prokoukla a i prestoze cteni nade vse miluje, kdyz vezmeme kralicka, tak protestuje a chce jinou knizku... Citim ale, ze se to upravuje samo, tak myslim, ze jeste trochu casu a i ke klidnemu usinani si najde svou cestu :)

    OdpovědětVymazat
  22. Mám dvě malé holčičky (2 a 5 let) a spíme celá rodina společně na improvizovaném trojlůžku. Současný stav považuju za ideální a jsem moc šťastná, že se nám to přes spoustu předchozích neúspěchů nakonec podařilo vyladit. Společnému spaní s dětmi jsem se nebránila, ale s narozením první dcery se zdálo, že nám to vůbec nebude fungovat. Když byla miminko, z obav ze zalehnutí jsem ji ukládala do vlastní postýlky. Následovalo vstávání několikrát za noc, kojení vsedě a kradmé návraty zpět do postele, abych ji náhodou nevyrušila...Když jí bylo kolem půl roku, pokoušela jsem se zlepšit situaci tím, že jsem ji dala mezi mě a manžela do velké postele, ale zdálo se, že to nikomu nevyhovuje, že se navzájem rušíme. Přesunuly jsme dceru do vlastního pokojíčku a tam spala několik dalších měsíců dobře.
    Pak se mi narodila druhá dcera. Od první noci spala vedle mě (většinu noci připojená k prsu), na kojení jsem nevstávala a mnohdy mě ani nevzbudilo. Byla jsem na jednu stranu hrozně vděčná, ale taky unavená a úplně rozlámaná. Starší dcera začala v noci chodit za námi, nebránili jsme jí. Trvalo ale dva roky, než se nám podařilo společné spaní zharmonizovat a prožít noc tak, aby byla pro všechny opravdu odpočinková:-)
    Ráda bych proto přispěla do této diskuze postřehem, že spát v jedné posteli s dětmi (pokud o to stojíme) se jako rodiče můžeme naučit a stejně tak se to můžou naučit i naše děti. Většina z nás byla od malička ukládána do vlastních postýlek a zvykly jsme si mít při spánku svoje pohodlí a soukromí. To je ale jenom zvyk a ten se dá změnit. Nastavení, že to nejde, že se nikdo nevyspí, že to je nepohodlné apod. celou situaci většinou jen zhoršuje a neposouvá ji ke zdárnému cíli (vlastní zkušenost). Dneska spím dobře, i když se ke mně lepí z obou stran děti, dokonce je to neuvěřitelně uklidňující. Pokud o společné spaní stojíte, ale momentálně to moc nejde, nevzdávejte to. Katka S.

    OdpovědětVymazat
  23. Každé dítě je jiné. Klára spávala do dvou let s námi v ložnici, někdy v postýlce přiražené k mojí, někdy u nás, podle toho, jaké měla období. Ze začátku jsem to dost řešila, pak přestala a nechala to na ní. Ve dvou letech jsme jí zařídili pokojíček a ona tam sama od sebe chtěla spávat, má ho prostě moc ráda. Spí krásně, většinou celou noc od 9 do 8. Zato s Jakubem (teď 4,5m) to bude asi jinak. Od narození mu v postýlce vedle mě asi není dobře a spí s námi. Nepřišlo mi na tom nic divného, s ohledem na kojení to bylo jednodušší. Ale ve 3 měsících se něco zlomilo a je celou noc přicuclý k prsu a sebemenší pohyb ho rozhodí a chce kojit co hodina. No a já teď stojím před životním rozhodnutí, co s tím dál. Já už se totiž měsíc a půl nevyspala a nevidím růžové zítřky. Fakt nevím co, jestli to nechat na něm a brát to tak, že to potřebuje, nebo dát na radu pediatra a rázně zakročit? Přiznám se, že už týden nemyslím na nic jiného a jsem celkem bezradná :( Dobré noci všem rodičům!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Držím pěsti ať se to co nejdřív vyřeší. Mě malej taky krásně spinkal do 3 měsíců, a pak se to zlomilo furt u mě furt přicuclej vzhůru co dvě hodiny....no a tak jsem čekala než to přejde a nepřešlo - je mu 14 měsíců. A moje tělo si na max. dvouhodinový spánek zvyklo....takže to relativně zvládám. To jsem sice moc neporadila, ale chtěla jsem říct kašlete na pediatra a vlastně kohokoli (mě pediatr tvrdil, že je hladovej...ale tím to nebylo) a zařiďte se tak, aby to vyhovovalo vám. Pěkný den Denisa

      Vymazat
  24. Mate nadherne fotky... :) (uz si zjistuji, jestli k nasemu fotaku lze take poridit dalkovou samospout - pri pohledu na Vase fotky myslim, ze je to nutnost ;) ). A take me moc zaujalo, jak mate vyresene spolecne spani. Take bych rada sundala bocnici u detske postylky a pripojila postylku k nasi posteli. Sice je tam trosku vyskovy rozdil, ale s tim si snad poradime, spis by me zajimalo, kdyz davate maleho spat, nemate strach, ze kdyz se treba v noci probudi a vy jeste nejste v posteli, ze preleze pres Vasi postel a skuli se na druhe strane? Vite, my mame docela vysokou postel a nase rostanda je velmi vynalezava, jsem si jista, ze by nakonec skoncila na druhe strane na zemi.. (mame zatim jen jednu holcicku, takze na druhe strane postel nemame, tzn. - idealni prostor pro padani ;) ). Moc dekuji za Vas nazor.. Jana

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dobrý den, Jano! :)
      Nad tímhle teď taky přemýšlím - Alánka totiž zatím uspávám v obýváku v hacce (kde i přes den spí) a beru si ho s sebou spícího do ložnice, až když jdu spát já. Nevím, jak dlouho bude ještě potřebovat uhoupávat ke spánku (Lola končila někdy kolem toho 7. měsíce, Alánek zatím bez houpání ještě usínat nezvládne), ale až to přijde, tak - pokud ještě nebude umět sám slézat z postele - obložím pravděpodobně podlahu pod postelí polštáři nebo nějakou náhradní peřinou, kdyby náhodou... My tu postel ale nemáme moc vysokou. Lola ale měla období mezi tím, kdy už se byla schopná dostat přes celou postel sama a tím, kdy už věděla, že musí slézat zadkem napřed, velmi krátké, tak snad nám pak bude tohle dočasné řešení stačit. Tereza

      Vymazat
    2. Dobry den, Terezo :) Omlouvam se, ani jsem v predchozim komentari nepozdravila.. Nejak si nikdy nejsem jista, jestli v komentarich zdravit ci ne..zhledla jsem par komentaru na Vasich strankach a tam nikdo moc nezdravil, tak jsem si rikala, ze nebudu prehanet ;) ..a jeste k tomu zdravim z opacne pule zemekoule, takze kdyz rikam "Dobry den", myslim tim vlastne "Dobrou noc" :) (nejak s tim stale nejsem srovnana :) ). Ale to me samozrejme neomlouva :) Pozdrav je zakladem slusneho vychovani, jak by rekla moje maminka ;) Takze se omlouvam a preji Ten NEJ NEJ!! den Vam vsem :) Moc Vam dekuji za Vasi rychlou reakci.. Mate velke stesti, ze to Lola tak krasne zvladla a s Alankem uvidite, ale urcite to taky bude v pohode.. :) Coz se bohuzel o nasi Ellince rict neda :( Ze je hyperaktivni, se s manzelem stale snazime ustat..zatim nemuzu rict, ze se nam to uplne dari ;) Uprimne nejsem v klidu ani kdyz spi :) Jsem si tak na 99% jista, ze by nasi postel v ramci usinani prebehla levou zadni a pri tom by jen tak nahodou zaskobrtla a skoncila na zemi, k cemuz uz nekolikrat mela slusne nakroceno :) Take me uz napadlo vystlat zem necim mekkym, jenze nase postel je opravdu dost vysoka a uz jen ta predstava (i presto, ze spadne do mekkeho) me desi :) Jinak - moc Vam fandim..take jsme nastaveni na spolecne spani..a myslim, ze je to neco kouzelneho, neco, na co budeme jednou urcite moc vzpominat :) Uprimne - ja bych ji klidne i v nasi posteli dal nechala.. jedinym duvodem proc se to snazim zmenit je, ze nase draha zabira v posteli cim dal tim vic mista..a vzhledem k tomu, ze tatinek hodne pracuje - chodi pozde spat a brzy vstava - a pak spi tech par hodin na tech par centimetrech..zkratka je mi ho uprimne lito (i kdyz on si zatim nestezuje :) ). Nicmene i tak by asi bylo dobre to do budoucna nejak vyresit.. No, snad to zvladnem ;) Mimochodem dalkovou samospoust k nasemu predpotopnimu fotaku bohuzel nevyrabeji, takze se zaciname poohlizet po necem novem ;) Muzu se jen zeptat, jaky model pouzivate Vy? Mate opravdu krasne fotky.. :) Jinak se omlouvam za ten roman, ale musela jsem Vam to vsechno sdelit :) A posledni vec na zaver.. Za necely tyden se chystam na Vas uzasny zdravy dort k prvnim narozeninam, tak snad se zadari ;) Opatrujte se a MOC dekuji.. Otevrela jste mi obzory :) Jana

      Vymazat
    3. Jé, tím pozdravem se vůbec nestresujte. :) Každý píše ty komentáře trochu jinak, já se vždycky snažím přizpůsobit a odpovídat ve stejném duchu, jako čtenář, ale někdy píšu za běhu nebo se nad tím nestihnu tak zamyslet a působí to, jakože poučuju, ale vůbec to tak není myšlené. :)
      (daleko horší jsou mimochodem situace, kdy mi někdo v komentáři tyká a já v odpovědi vykám - vždycky se snažím odpovídat tak, jak je položený dotaz, ale prostě někde v sobě mám zakódované, že cizím lidem se netyká, takže mi to taky dost často ujede a lidi se pak omlouvají, že mi tykali... no a je to takové trapné :D

      S tím spaním jsem sama zvědavá, jak se to bude s Alanem vyvíjet - Lola byla vždycky na sebe opatrná, takže jsem se o ni nemusela skoro bát, dávala si ve všem velký pozor (teď už je to s ní zase jiné, ale na druhou stranu už jsou jí skoro 3 a už si zodpovídá sama za sebe ve spoustě věcí). My máme tu postel ale na tohle docela dobrou - nejen, že není vysoká, ale ještě je ze 3 stran ohraničená, takže těch pádů tam snad moc nehrozí... no, uvidíme. Ono se to nějak vyvrbí. :) Taky si myslím, že budu Alana asi stejně ještě dlouho uspávat v hacce, takže ani nebude u nás zatím co řešit.

      Foťák mám Canon EOS 6D a objektiv Sigma 24-70 mm f/2,8 (podporuje full frame), případně občas používám pevný 50 mm.

      Ať se vám pěkně vydaří dort i narozeniny!! :) Tereza

      Vymazat
    4. Neneneee, to tak vubec nebylo myslene!!! To nebojte.. :) Jsem na tom asi uplne stejne jako Vy :D Take pisu za behu a casto se take nestiham tak uplne zamyslet ;) Nekdy, kdyz si to pak po sobe ctu, napsala bych to jinak, ale to uz je vetsinou pozde ;) Ale s tim tykanim - vykanim, to mi uplne berete z pusy.. Take to mam v sobe tak nastavene - cizim lidem se zkratka netyka :)

      S tim spanim.. Moje maminka mi vzdycky rika...neboj...pockej...on prijde ten spravny cas a mala ti sama ukaze co ji nejvic vyhovuje.. Neres veci dopredu, res je az kdyz prijdou, ono se to vzdycky nejak vyvrbi (presne jak rikate) :) A myslim, ze na tom neco je :) Preji Vam, abyste doma nemela takoveho skokana jako mame my :D U nas to zacina byt dobrodruzne :) No, aspon se nenudime ;)

      Jinak moc dekuji za typ na fotak, zatim jsem jen letmo zhledla, ale vecer (az vsichni usnou) jeste vice podrobne prozkoumam... ;)

      Moc dekujeme za prani!! :) Snad se vse vydari (doufejme).. ;) Jana

      Vymazat
  25. Dobrý deň. Ja som zástanca spania oddelene. Asi ma vystrašil prípad môjho brata, kt. ešte teraz vo svojich 9 rokoch spí s mamkou a bojí sa ísť sám pomaly aj na WC a zároveň prípad bratranca a sestranice, kt. sa podarilo dostať z ložnice v 7.rokoch a aj keď majú už 11 a 10, tak sú strašné plačlivé scény, keď musia rodičia odísť napr. iba na 2 dni. Keď sa malá narodila, vedela som, že dlho v jednej izbe spať nebudeme. Do našej ložnice sa detská postieľka nezmestí, tak sme svoju manželskú presunuli do pokojíku. Neviem ako sa to stalo, ale v 2 mesiacoch som usúdila, že ma vlastne vedľa seba nepotrebuje, veď máme monitor a chůvičky a od našej postele v ložnici je tá jej vzdialená cca 2m. A tak sme poputovali znovu do ložnice. A čuduj sa svete od toho dňa malá prespí celú noc. Teraz má 14m a vyslovene jej vadí ak spíme v jednom pokoji. Nevyspí sa poriadne a je o 2h skôr hore. Ráno ide vždy k nám do postele, pomazlíme sa a štartujeme nový deň. A nemá žiaden problém zostať na víkend u babičky. Teraz čakáme 2. a ja už viem, že to bude mať rovnaký priebeh. :) Samozrejme viem, že každé dieťa je iné a preto potrebuje aj iné návyky. :)

    OdpovědětVymazat
  26. Krásný článek. Úplně jako u nás a s tou dětskou posteli si taky říkám ze by bylo lepší vzít jednoluzko klasické.ta naše dětská ma nosnost pouhých 75kg.no a já se svými 70kg nevlezu k 16cti kg synovi :D u nás teda je jediný problém v tom ze se nás půlroční vzbudí na lapání v noci a starší TL bere jako ze už muzou jít dělat blbinky.takže se stává ze mezi třetí a čtvrtou v noci tady na sebe hučí,praskají,smějou se.ale pak vždy usnou ;)

    OdpovědětVymazat
  27. To je jak u nás :-D
    "V půl roce jde do svého pokojíku" :-D Spinká s námi stále. Stejně jako mladší sourozenec :-)
    No a když jsme přemýšleli jak si uspořádat spaní v novém domě, oželela jsem velkou vestavěnou skříň a radši do toho obřího výklenku necháme vyrobit postel pro čtyři až pět osob x-) (v plánu je ještě jedno dítko)
    Když je manžel pryč, úplně trpím, že musím usínat sama. Jak se pak musí cítit ta chuďátka děťátka ;-)

    OdpovědětVymazat