Slíbila jsem vám článek o tom, jak se Lolinka sžívala s novým členem naší rodiny.
Alánek začal svůj třetí týden na světě a já zjišťuji, že vlastně není ani moc o čem psát. Lola je totiž naprosto dokonalá ségra. Od Alánkova příchodu domů se chová, jako kdyby s námi byl vždycky. Jakoby to nikdy nebylo jinak. Je hodná, něžná a opatrná. Je s ním ráda, vlastně jeho přítomnost dost často vyžaduje, takže už jsem vyndala ze skříně i hrací podložku, aby spolu měli kde bezpečně polehávat.
Napíšu vám tedy spíš o tom, jak jsem to všechno cítila a viděla já.
Když za mnou Lola přišla první den do porodnice - pár hodin po Alánkově narození - tak si v podstatě celou návštěvu ani mě, ani miminka nevšímala. Trochu mě to zarazilo a dostala jsem strach, co se asi v její hlavičce odehrává. Zpětně tuším, že asi nic zvláštního - neviděla mě vlastně jen pár hodin a na malá miminka je od známých běžně zvyklá.
Další dny už jí to pravděpodobně začalo být podezřelé, takže už v porodnici chtěla Alánka chovat, poroučela mi, kam ho mám položit, aby na něj dobře viděla a celkově to vypadalo na docela dobrý start.
Po tři dny, které jsem nebyla doma, se o Lolinku střídavě staral tatínek, babička s dědou nebo teta - moje ségra, občas taky přišla nějaká další návštěva - no zkrátka se toho doma dělo tolik, že mě v tu chvíli asi vůbec nepostrádala, podle všech byla naprosto pohodová. Když jsem se ale vrátila z porodnice domů (nikdy jsem od ní nebyla pryč déle než na pár hodin), jako by jí v tu chvíli najednou došlo, že jsem nebyla doma hodně dlouho. A naštvala se na mě. Radovala se z miminka, které jsem přinesla domů, ale se mnou nemluvila.
Byla jsem trochu zoufalá, nicméně ne nepřipravená - "dárek od bráchy", o kterém jsem před porodem psala, se totiž rázem stal dárkem od maminky a omluvou za mou třídenní absenci :-D
A jsem šťastná, že jsme byli připravení, protože to zabralo, celá rodina jsme si asi hodinu hráli s novým Duplem, Lola pištěla radostí a já jsem si konečně oddechla.
A od té chvíle jsme prostě velká rodina.
Lola Alánka přijala tak, jako by ho celou dobu čekala. A vlastně taky asi jo. To jen my jsme si mysleli, že nás nechápe, když se jí snažíme vysvětlit, kdo že to bydlí u mámy v břiše. Ale ona to přitom celou dobu věděla a byla na to připravená. Nežárlí a vůbec se nezměnila. Vůbec nic se nezměnilo. Jen je nás teď o jednoho víc.
♥
***
Na tohle focení jsem použila čelenky od Lumpky. Obě dvě jsou Lolinčiny, snad mi Alánek jednou promine, že má na fotkách růžovou indiánskou čelenku. :)
To je moc dobře, že Lola přijala Alánka tak hezky. Moc jim to spolu sluší.:-)
OdpovědětSmazatMoc děkujeme! :)
SmazatMoc hezké fotky, chtěla jsem se zeptat, jestli Lolince nepomáhá k odplenkování a oddudlíkování, že plenky a dudlíky ted potřebuje Alánek? Nebo se zatím sžíváte a neřešíte? :-)
OdpovědětSmazatZajímala by mě zkušenost.
Aga
Párkrát jsem na ni zkusila, jestli nenecháme dudlíčky Alánkovi, ale ona to nechápe. Moc dobře ví, že mají každý svoje a on ty její nepotřebuje. Ona sebe i Alánka bere prostě na stejné úrovni, takže to na ni asi ani platit nebude...
SmazatLole všechno trvá hrozně dlouho, ale už jsme dost pokročili, jak u dudlíku, tak u nočníku. Ona na to všechno sama dojde, vůbec se nebojím, jen prostě potřebuje svůj čas. Když na ni tlačíme, hrozně jí to stresuje a má to opačný efekt... Až se nám to všechno jednou povede, určitě se pak podělím o zkušenost, jakou oklikou jsme k tomu nakonec došli. :) T.
Tam kde žijí divočiny:-D - ty fotky jsou jako z té knížky! Krásný...
OdpovědětSmazatA joo, to mě vůbec nenapadlo, máš pravdu :-D Tu knížku mám moc ráda. Děkuju!
SmazatOba jsou nádherní a je dobře, že to malá tak hezky přijala.
OdpovědětSmazatKrásné, kéž by to tak bylo vždy. Ale je to asi o rodičích, musí být v pohodě a děti to vycítí a bude to tak, jak má být.
OdpovědětSmazat♥
OdpovědětSmazatI ja touto cestou opozdene gratuluju k stastnemu prichodu Alanka na svet! Vam vsem ctyrem. Navic je uzasne slyset ci cist pribehy rodin, kde starsi sourozenec toho mladsiho prijme bez problemu. Krasne dny, Dobromila
OdpovědětSmazat