úterý 18. března 2014

o porodu

Dlouho si říkám, že bych chtěla sepsat, jak to tenkrát všechno bylo. Přes fázi výčitek svědomí, lístosti i vzteku, jsem se s tímhle zážitkem konečně srovnala. Dlouho jsem všechny postupy, které se při mém porodu děly, považovala za nevyhnutelné. Pak jsem se ale začala o porody, zejména ty skutečně přirozené, víc zajímat a po načtení několika desítek článků jsem zjistila, že to mohlo být všechno úplně jinak.

Na porod jsem se těšila celé těhotenství, hlavně ke konci, kdy už jsem si připadala jako vorvaň na souši. Celou dobu jsem jedinkrát nepocítila z porodu strach, nechodila jsem ani na přípravné kurzy, celou dobu jsem věřila, že až to přijde, budu vědět, co mám dělat. 

V sobotu 13.4. kolem 15 hodiny jsem začala cítit kontrakce, byly pravidelné, odhadem po deseti minutách, ale říkala jsem si, že to budou určitě jenom poslíčky, ačkoli jsem měla už jen týden do termínu. V té době jsem totiž byla přesvědčená, že protože se na porod skutečně těším, určitě jen tak nepřijde a dozajista mi ho budou vyvolávat 14 dní po termínu :)
Lehla jsem si na pohovku a četla si časopis, kontrakce neustávaly, ale nebyly nijak silné, takže jsem v klidu odpočívala. 

Asi kolem 17h si šel Mr. Happy zaběhat do parku a já jsem mu oznámila, že se jdu naložit do vany, abych zjistila, jestli kontrakce ustanou. Je totiž obecně známo, že je to celkem jednoduchá identifikace blížícího se po porodu - poslíčky v teplé vodě ustanou, pravé kontrakce zesílí. Oba jsme byli pořád v klidu a přesvědčeni, že se rodit ještě nebude.

Ve vaně kontrakce neustaly a tak jsem se rozhodla začít je měřit. Byly po 5ti minutách a každá trvala asi 30-40 sekund. Což už by znělo jako správný čas na výjezd do porodnice, ale mě se to pořád nezdálo, kontrakce byly slabé a tak jsem se rozhodla, že ještě počkám. Mr. Happy se mezitím vrátil z parku, řekla jsem mu, že se asi bude dneska rodit, ale že to bude ještě trvat. Dál jsem počítala kontrakce a přemýšlela, kdy tedy vlastně jet do porodnice. Mr. Happy si mezitím pustil na počítači zápas ve fotbale :)

V půl deváté jsem na tom byla stejně jako v půl šesté. Kontrakce po pěti minutách, nesílily, ale byly pořád stejně pravidelné. Zavolala jsem tedy do porodnice, jestli mám přijet nebo ještě čekat. Řekli mi, ať hned přijedu. Zbývalo 15 minut do konce zápasu, tak jsem se rozhodla Mr. Happy ještě nechat dokoukat a pak jsme si zavolali taxi :)

Ač jsem do porodnice přijela s úsměvem na tváři, šťastná, že už je to tady, že už za chvíli budeme mít svoje miminko a taky že už se konečně zbavím toho obřího břemene, otevřela nám velmi nepříjemná sestra, která nás místo pozdravu přivítala hulákáním "co tady zvoníte jak na lesy???!!!" (dlouho nám nikdo nešel otevřít, tak jsme zazvonili víckrát...). Trochu mě to zarazilo, ale nechtěla jsem si nechat zkazit náladu. Sestra mě připojila na monitor, naměřila - podle ní silné - kontrakce a neustále mě napomínala, že kontrakce neprodýchávám. Snažila jsem se jí vysvětlit, že nemám potřebu je prodýchávat, protože mi silné nepřijdou. Vyplnil se zbytek nutných formulářů a byla jsem "předána" lékařce vedoucí směnu. Udělal se poslední ultrazvuk, na kterém jsem byla upozorněna, že miminko je asi opravdu velké a že vzhledem k mé postavě uvidíme, jak to půjde. To jsem ale poslouchala celé těhotenství, takže mě to nijak nerozhodilo.

Ve výtahu mi bylo v rychlosti vysvětleno, že mě nyní čeká příprava (klystýr a další bezva věci) a pak mi na sále prasknou vodu, aby se porod urychlil a nemuseli jsme dlouho čekat. Zásadní chyba číslo jedna byla, že jsem lékařce důvěřovala a proti tomuhle kroku neprotestovala. 
Po přípravě se na mě tedy vrhla porodní asistentka s nějakým "propichovadlem". Ani na třetí pokus se jí vodu prasknout nepodařilo, takže volala druhou asistentku, ani té to nešlo a tak volali lékařku. Nutno podotknout, že ač je to z celého porodu to nejmenší, ani tenhle akt není zrovna dvarkát příjemný, obzvlášť když do vás tu věc cpou šestkrát, než se jim to skutečně podaří. Lékařka to zvládla na druhý pokus, vyždímali mě jak houbu do kýble a mohlo se začít.

Pustily ke mě Mr. Happy a poslaly mě do sprchy - poslední chvilka svobody z celého porodu. Ve sprše mi začaly velmi silné kontrakce, které jsem už opravdu musela prodýchávat. I z téhle fáze porodu mám ale jednu vzpomínkovou fotku s radostným úsměvem na tváři.

Ta byla ale poslední a od téhle chvíle mám všechny vzpomínky dost zmatené. Připojily mě na lůžko na monitor, prodýchávala jsem kontrakce asi po 2 minutách. Doktorka seděla u mého rozkroku a při každé kontrakci do mě cpala ruce a "cosi tam štelovala". Kontrance byly velmi bolestivé sami o sobě, ale lékařka z nich svými zákroky dělala něco nesnesitelného. Daly mi něco do kapačky, během chvíle jsem se cítila jako opilá. Pustily mě naposledy se projít a do sprchy. To mi na chvilku zase ulevilo, cítila jsem, že potřebuju chodit a ne ležet na lůžku. Za 15 minut mě ale zase připoutaly na monitor a celý proces se opakoval, jakmile nastala kontrakce, doktorka mi dole cosi prováděla. Dodnes nevím, proč a co, nikdo se mnou nemluvil. Měla jsem hroznou potřebu křičet a neustále jsem byla porodní asistentkou napomínána, ať jsem zticha. Doktorka s porodními asistentkami si vyměňovaly zoufalé pohledy a kroutily nade mnou očima. Prosila jsem doktorku, ať už na mě nesahá a nechá mě být, věděla jsem, že si s těmi kontrakcemi potřebuju poradit sama. Nedalo se to snést, začala jsem doktorku odstrkovat nohama, čímž jsem si mimochodem vysloužila titul "nespolupracující rodička", který mám zapsán ve zprávě v porodnici. V tu chvíli jsem pochopila, že jsem se asi přestala otevírat a porod prostě nepostupuje. Doktorka zavelela "tak prostě zkuste tlačit". Dost mě to překvapilo, protože jsem vždycky slýchávala o té "urgentní nutnosti tlačit", kterou každá rodička ke konci porodu cítí. Nevím, jaká tahle nutnost skutečně je, protože jsem ji za celý porod nepocítila jedinkrát. Ale poslechla jsem a začala jsem tlačit. Hodinu jsem na povel tlačila při každé kontrakci a cítila, že se nic neděje. 
V tu chvíli přivezli na přípravnu další rodičku, podle řevu už ve velmi pokročilém stádiu porodu. Přípravu ani nestihla, protože jim tam na přípravném lůžku během deseti minut sama porodila. Čerstvé miminko nesla nějaká další asistentka na očistu a zvážení. Když ho nesla zpátky na přípravnu mamince, nezapomněla se s ním postavit vedle mého lůžka a říct: "No podívejte, jaké má maminka krásné miminko, a vy to svoje nejste schopná už tak dlouho vůbec porodit!" a odešla.

Pustily mě z monitoru a porodní asistentka mě začala štelovat do jakýchsi "zaručených" poloh, které mi uleví od bolesti. Polohy pro mě byly hrozně nepřirozené a říkala jsem asistentce, že tohle mi nepomůže, že to vím. Odsekla mi s tím, že já rozhodně nevím, co je pro mě dobré a štelovala mě dál. Po chvíli ke mě postavily Mr. Happy, řekly, ať se ho chytím za ramena a znovu tlačím ve stoje na každou kontrakci, že nám třeba pomůže gravitace. Tlačila jsem ze všech sil a už jsem cítila, že mi ty síly docházejí. Nic se stále nedělo. Žádný postup. Cítila jsem to sama v sobě a už v tu chvíli jsem tušila, že je zle. Že už to prostě dál nezvládnu. 

Položily mě zpátky na lůžko a na monitor. Opět řízené tlačení, při kterém mi na břiše ležely obě asistentky. To už jsem vážně řvala a moc se tímto omlouvám všem čerstvým maminkám, které jsem v porodnici pravděpodobně vzbudila. V téhle fázi už jsem byla tak vyčerpaná, že jsem mezi každou kontrakcí na dvě minuty usnula. Zoufalství jsem viděla i ve tváři Mr. Happy, který má z porodu mimochodem snad ještě horší zážitek, než já. Často mluvil o strašné bezmoci mi jakkoli pomoct. Já si ale pamatuju, že jsem každou chvíli, kdy jsem ho viděla, byla šťastná, že je tam se mnou, podporuje mě a snaží se mě bránit.

Po posledním ze svých mikrospánků jsem se probudila s kontrakcí do prázdného sálu. Vedle mě jen stále seděl Mr. Happy, ale lékařka i asistentky byly pryč. Hrozně mě to vyděsilo, ale při kontrakci jsem se opravdu nemohla Mr. Happy ptát, kam všechny šly. Pak jsem zaslechla z vedlejší místnosti telefonát, něco ve stylu "Prosím vás, přijeďte, my už nevíme, co s ní...".
Během čvtrt hodiny kolem mě proběhla nová lékařka, zřejmě měla původně volno, rychle se převlékla a zavelela, ať mi někdo drží nohy, že už jsem úplně mimo. Udělala rychlou kontrolu a začala mi vysvětlovat, že je miminko zaseklé v porodních cestách a že na císař už je pozdě, že musí ven kleštěma. Podle Mr. Happy byla tahle doktorka na mě strašně zlá. Já mám úplně jinou vzpomínku - možná nemluvila zrovna vlídně, ale alespoň mluvila, vysvětlovala a hlavně jsem cítila, že ona mi pomůže. Pak už jsem jen zaslechla slovo "kleště" a šla jsem do mdlob. Doktorka řekla: "Je mi líto, jinak už to nejde." a doporučila Mr. Happy, aby se radši odebral ze sálu pryč na náš pokoj. Jelikož jsme byli od začátku dohodnutí, že na samý závěr porodu už budu na sále sama, byla jsem ráda, že ho poslaly pryč ony, protože já už jsem neměla sílu mluvit.

Odešel, přivázaly mi nohy, udělaly mi obří nástřih (kdo rodil kleštěma, tak ví, že se při nich dělá nástřih až přes kus hýžďového svalu) a pak mám zatmění. Můj mozek prostě tenhle zážitek úplně zablokoval, nepamatuju si kleště vůbec. Pamatuju si, že jsem se před tím podívala na hodiny, takže vím, že ten zákrok netrval dýl než 5 minut. Mr. Happy mě ale prý slyšel řvát přes celou porodnici až na náš pokoj. V 5:52 byla Lola na světě, po osmi hodinách od prasknutí vody, z nichž jsem asi 2,5 hodiny musela tlačit.

A já jsem najednou cítila strašnou úlevu. Bylo po všem, Lolu odnesly hned pryč, ani jsem ji neviděla. Zavolaly Mr. Happy, před ním Lolu vážily, měřily a čistily a pak mi ji donesly. Byla strašně maličká a krásná. Až z fotek vím, že byla celá od krve z mého nástřihu, ale v tu chvíli jsem si toho vůbec nevšimla, přišla mi dokonalá. Nechaly mi ji ale jen chvíli, pak ji odnesly a poslaly Mr. Happy zase pryč. Že jsem v mezičase porodila placentu, jsem si ani nevšimla. Pak mě ještě skoro hodinu zaživa šily, ale to už nic nebylo. Ležela jsem tam jak vykuchanej kapr, ale na chvíli jsem byla hrozně štastná. Po šití za mnou pustily Mr. Happy na sál, kde jsem měla ležet ještě dvě hodiny. Chtěli jsme Lolu, ale nedaly nám ji. Řekly, že ji po kleštích musí zkontrolovat pediatr a že musí do inkubátoru. Až později jsem se dozvěděla, že měla Apgar skóre 9-10-10 a tudíž mohla být na sále s námi.

Po dvou hodinách mě převezli na pokoj. Měli jsme zaplacený nadstandard pro celou rodinu, to jsme měli v plánu celé těhotenství, naštěstí byl zrovna volný a tudíž jsme mohli být celá rodina hned od začátku pohromadě. Alespoň jsem si to myslela. Hned jsme si požádali, ať nám Lolu přivezou. Odmítli s tím, že musí ještě nějakou dobu ležet v inkubátoru. Poslala jsem tedy Mr. Happy domů na dopoledne se po té noci vyspat, ať alespoň jeden z nás nabere sílu.

Pak za mnou přišla dětská sestřička s tím, že jí mám dát pleny pro Lolu. Ještě jsem měla zákaz vstávat sama z postele, tak jsem jí řekla, že jsou v černé tašce na druhém konci pokoje. Zasyčela na mě, že ona mi na věci sahat nesmí. Tak jsem jí řekla, že mi to nevadí a hlavně že prostě pro ně sama dojít nemůžu. Obrátila oči v sloup a jednou nohou dokopala cestovní tašku pode mě a já jsem v ní z postele hledala pleny. Poprosila jsem jí, jestli by mi už mohla dovézt Lolu, že jsem ji ještě ani pořádně neviděla. Řekla mi, že až po obědě. To už jsem začala být naštvaná a řekla jsem, že ji chci hned. Řekla "dobře" a odešla. 

Pak mi jiná sestra pomohla se osprchovat a rozchodit. Pořád jsem se ptala po Lole a pořád mi tvrdily, že ji za chvíli dovezou. Pak přivezly oběd a Lola pořád nikde. Nic jsem nesnědla, chtěla jsem svoje dítě!! Nejdřív se mě snažily donutit sníst tu jejich patlaninu, že mi bez toho dítě nedají. Po chvíli to ale vzdaly a konečně mi Lolu přivezly, více než 6 hodin po porodu. A za půl hodiny už si pro ni zase přišly!! Nechtěla jsem ji dát, ale pořád mlely, že jsem unavená a nemůžou mi ji nechat. Pak se mě zeptaly, jestli ji chci mít už první noc na pokoji nebo jestli bude spát na sesterně. Řekla jsem samozřejmě na pokoji. Dvě sestry mi začaly vysvětlovat, že jsem nezodpovědná, že se o ni ještě nedokážu postarat a chovaly se, jako že jsem blázen, když si nechci užít tu "poslední noc, kdy se můžu vyspat". Po několika minutovém rozhovoru jsem ztratila sílu, podlehla, Lolu jim přenechala a sama na pokoji jsem začala brečet. Všechno mi to bylo hrozně líto, chovaly se ke mně jako k nezodpovědné matce, která si to dítě neuměla sama ani porodit a ještě si myslí, že se teď o něj může sama starat. 

V tomhle duchu se bohužel nesl celý náš pobyt v porodnici. Neustálé výčitky ze strany sester, jaká jsem neschopná matka, pořád mi Lolu braly, vyslékaly a oblékaly ji samy a nechtěly mě nechat dělat věci sama. Jedno ráno měla Lolinka dokonce vysokou horečku. Pořád nás taky někdo napomínal, že máme na pokoji "bordel" a rozházené věci po stole. Já jsem pořád brečela a vyčítala si, jak jsem to všechno zkazila. Z toho všeho stresu se mi nechtěla vůbec spustit laktace, takže Lola byla už v porodnici na umělém mléku. Další výčitky sester - nejen, že neumím rodit, ale ještě nezvládnu ani kojit.

Třetí den mi přišli oznámit, že bych měla ještě zůstat v porodnici, protože se o Lolu sama neumím postarat. To už jsem byla skutečně na pokraji zhroucení, ale sebrala jsem veškerou sílu a oznámila jim, že dneska odcházíme a víc mě nezajímá. Podepsala jsem potřebné papíry, vydali mi Lolinčinu i mojí dokumentaci a fakturu za nadstandart. Strašně jsem se těšila na tu úlevu, až budeme sami. Jen my tři.

Doma jsem ještě 2 týdny trpěla poporodními depresemi, které se střídaly s euforií z čerstvého miminka. Ještě 2 týdny jsem nebyla schopná se po kleštích sama obléct nebo vlézt do sprchy, Mr. Happy byl však celou dobu po ruce a všechno s námi bravurně zvládal. S postupným hojením poporodních ran začala postupně i euforie převažovat nad depresemi, až zmizely úplně. Ještě měsíce jsem se ale budila v noci zpocená s výčitkami svědomí.

Příště to bude všechno jinak. Na výběru porodnice si dám hodně záležet a budu mnohem tvrdší v tom, co chci. Budu asi rodit mnohem dýl, ale budu skutečně rodit. To, co jsem zažila já, byl spíš takový pseudo-porod. Nenechám si miminko vzít hned po porodu a v žádném případě nedovolím, aby mi ho vzali na celou první noc pryč. Nenechám se deptat a budu tvrdá. A pokud to půjde, podepíšu reverz k ambulantnímu porodu.

Nikdy mi ale nepřestane být líto, jaký start do života jsem Lolince dala. Nikdy mi nepřestane být líto, že jsem jí nedokázala kojit, i když jsem moc chtěla. Nikdy nepřestanu přemýšlet nad tím, jak musela první noc plakat a hledat mě.

Nevím, jestli vůbec někdo tenhle příběh přečetl až do konce. Ale to nevadí. Já ho totiž píšu hlavně pro sebe, protože s blížícím se výročím našeho porodu potřebuju tuhle kapitolu v sobě definitivně uzavřít a k tomu to ze sebe potřebuju všechno dostat.

Lolinka je velmi šťastné a veselé miminko a já pevně doufám, že ji nic z toho, co se dělo, nepoznamenalo.

Na závěr přidávám odkaz na projekt Přirozený porod v porodnici. Jednu z těchto porodnic si vyberu k dalšímu porodu, až budu zase těhotná.


65 komentářů:

  1. Já jsem to přečetla. A je mi z toho smutno. Je mi moc líto, čím sis musela projít. :( Ale ve dvou věcech jsme za jedno: máme šťastné a veselé holčičky a " příště to bude jiné " ! :)

    OdpovědětVymazat
  2. Taky mi hned naskočila otázka - kde to bylo? Zažila jsem něco podobného a cítím s vámi...

    OdpovědětVymazat
  3. Je to hrozné, takové podmínky, kde jste rodila a kdy? To vypadá jako před 100 lety. :-))) Já rodila už před 18 lety císařem, ale starali se o mě jako o vlastní a to jsem rodila v Roudnici nad Labem, což není zrovna oblíbená nemocnice. :-) Ale hlavně, že teď už je všechno v pořádku. A máte krásnou dcerušku. :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Terko, abych řekla pravdu, tak si mě rozbrečela , vím jak ses musela cítit, já taky neměla růžový porod , ale oproti tobě , to byla procházka růžovým sadem . I když je pravda, že i po dvou a půl letech mám z porodu stále strach .

    OdpovědětVymazat
  5. Víte, že jsem vážně celou dobu přemýšlela, kde jste vzala můj deník? Protože téměř identicky popsané dvě stránky mám i já - jen je to už 18 let. Rozdíl je jen v tom, že můj muž nekoukal na fotbal, zato já se šla před odjezdem do porodnice namalovat, abych se Johance líbila, až se podívá na svět. Docela nedávno jsme o jejím porodu s Hany mluvily a krásné je, že pouto mezi námi dostalo nový rozměr. Už to není jen dcera - matka, ale teď i navíc žena - žena.
    A věřím, že ač to byl pro Vás děsivý zážitek, pro Lolinku jste ta nejlepší maminka a navzájem budete posílené ve spoluprožité statečnosti.

    OdpovědětVymazat
  6. Terezko,tak tady brečím jak želvák...Připomnělo mi to porod Bětušky.Ten pocit bezmoci při porodu a pocit prázdnoty po něm.Dlouho jsem se s tím srovnávala a vlastně to v sobě úplně srovnaný nemám.Ozvlášť,když po porodu Ondráška vím,o co všechno jsme byly připravený...Ondra se narodil naprosto přirozeně,v klidu,ihned po porodu byl u mě až do doby,kdy jsme se stěhovali na pokoj.V porodnici jsem bez něj byla vlastně jen 15 minut,než mi ho přivezli.Od první chvíle spal se mnou v posteli a nikdo proti tomu neřekl ani slovo,naopak.Tak nějak cítím,že na našem vztahu je to strašně znát (je fakt,že nevím,do jaký míry je to ovlivněný tím,že je to druhý dítě a navíc kluk :D ).Prostě mám pocit jsem složila reparát a můžu říct,že můj druhý porod byl prostě nádherný (spousta lidí nechápe,jak můžu použít slovo porod a nádherný v jedný větě :D ).Moc držím palce,ať je to podruhé přesně podle Vašich představ a ať máte sílu a odvahu říct,co chcete.Protože máma vždycky ví nejlíp co j pro ní a její dítě/děti nejlepší :) Lolinka je úžasná a je to taková moje malá láska,i když jen virtuální :))) Pája Černohorská z FB

    OdpovědětVymazat
  7. Pánečku, ja snáď ani nechcem vedieť, kde to bolo. Pôrod mám na spadnutie. :-o PPP som už preštudovala dávnejšie a zaujímalo by ma, prečo je do toho zapojených tak málo nemocníc. :(
    Hoci spomienka začala celkom pozitívne a vtipne - pobavilo ma tých 15 minút do konca zápasu :) - potom to šlo rýchlo z kopca. Ľudia dokážu ozaj narobiť spúšť svojou neschopnosťou komunikovať slušne s ľuďmi. A veruže som to takmer nedočítala, pretože cez slzy sa ozaj zle číta.

    OdpovědětVymazat
  8. To je jako scénář k hororu:( A já už si naivně myslela, že alespoň v porodnicích jsou sestřičky milejší:( Mám spoustu kamarádek, které sestry jsou, ale jsou to zlatíčka, tak nechápu, kde se pořád berou ty bezcitné furie, které chodí do práce asi jen proto, aby si řešily nějaké své komplexy:( Vážně jsem při čtení nepřestávala kroutit hlavou! No to s tím miminkem od jiné maminky mě dostalo, hnus-hnus-hnus... Podle mě jsi neuvěřitelně statečná, že i po tak nelidském zacházení jsi v sobě našla sílu a malou přivedla na svět. Já ještě děti nemám a proto Vás všechny, které už toho svojeho smíška doma máte, neuvěřitelně obdivuju a tiše závidím:) ...A nakonec, všechno zlé je přece k něčemu dobré, tak snad to bude platit i v tomto případě. Třeba právě proto, že měla malá tak těžkou cestu na svět, ale zvládla to, bude i v životě velká bojovnice ... po mámě ;)

    OdpovědětVymazat
  9. Konečně to znám celý, ale nemůžu stejně číst najednou, čtu po kouskách.......

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Myslela jsem na tebe, mami, když jsem to psala - jestli ti nemám radši říct, ať to nečteš :)

      Vymazat
  10. Všem velmi děkuji za slova podpory a soucítění. Je to už dávno za námi - bude to brzy 1 rok od porodu, ale od začátku jsem věděla, že to chci jednou zveřejnit. Záměrně jsem porodnici nejmenovala, protože nechci, aby se pak článěk zobrazoval ve vyhledávači nějakým chuděrkám, které tam jsou přihlášené a pak je to strašně vyděsí. Stát se to může ve spoustě porodnic, bohužel, takže prozradím jen, že je to pražská porodnice s velmi nechvalným jménem... Bohužel jsem při registraci nechtěla "dát na drby" a řekla jsem si, že na blbce můžu stejně narazit kdekoli... Netušila jsem, že jich může na jedné směně být tolik, ale co už. Chci, aby článek posloužil těhulím obecně - varování před konkrétní porodnicí nepomůže, na tohle je třeba si dávat pozor všude...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nechceš to zveřejnit i tady? http://www.pribehyproivanu.cz/ Verim, ze to obe zvladnete a ze priste to bude jine. Podle tveho blogu jste skvela sehrana dvojka, vlastne trojka a je videt, ze se mate dobre a vsechno je a bude oukej. Tady vam vsichni drzi palce! Ja to mela s prubehem velmi podobne, ale byla jsem pred tim na kurzu prave u Ivany a diky ni jsem byla pripravena a vyzbrojena, takze jsem si nenechala nic libit a musim rict, ze v podoli to akceptovali a nakonec to dopadlo dobre, ac mi taky zapsali, ze odmitam medikaci behem porodu.. ale nebyt u ivany, tak netusim, co se na me chysta a mozna bych neubranila ani to, aby mi dite neodnesli, natoz ty ostatni veci. Podoli je take nechvalne zname tim, ze se tam shazuji rodicky, ktere do porodu chteji "mluvit", ale ja mela dojem, ze ac si to jiste mysli, delaji nakonec, co se jim rekne a kdyz nechteji, tak vysvetluji a debatuji, coz je dobry kompromis...

      Vymazat
  11. Tery, jeste jsem nerodila.. Ale tohle dovedlo k slzam i me.. Jsi hrozne statecna,ze i pres tohle vsechno si to zvladla.. Na tvuj pribeh nikdy nezapomenu a az budu v budoucnu vybirat porodnici,tak kriteria budou extremne prisna!!:-(

    OdpovědětVymazat
  12. Přečetla jsem to celé se zatajeným dechem... a moc moc mě mrzí, že jsi měla takový porod. Nevím, co k tomu napsat.. snad jen - nic si nevyčítej, ničím se netrap. Podívej se na Lolinku, jak je šťastná! Možná vaše první chvíle nebyly ideální, ale teď si to bezpochyby vynahrazujete, a to je to, na čem záleží! Jsi určitě perfektní maminka, z každého příspěvku cítím, jak moc dcerku miluješ a ona miluje tebe.
    Přeji vám jen to nejlepší.
    Lenka

    OdpovědětVymazat
  13. To je jak z hororu!! V dnešní době?!? Přístup sester opravdu trestuhodný!! Ty výčitky a tlak...jsi statečná, žes to nakonec takhle všechno zvládla.Já tady brečím a to to jen čtu.....Výběr porodnice je opravdu důležitý...

    OdpovědětVymazat
  14. Holky,z vlastní zkušenosti - k tomuhle dochází především ve velkých porodnicích...Ano,na blbce můžete narazit všude,ale ve velké porodnici jste prostě "zboží",jde to tam jak na běžícím pásu,všechno urychlují (čím o vlastně paradoxně ztěžují a mnohdy i prodlužují),o nějaký empatii a respektu se mluvi ani nedá...Tohle se v malých porodnicích už moc nestává...Moc bych si za všechny nastávající a budoucí maminky přála,aby se to změnilo,aby se porod vrátil ženám a bylo to zase něco posvátného.Pája

    OdpovědětVymazat
  15. Je mi moc líto, že máte takovou zkušenost :-( Já jsem byla sice registrovaná v pražské porodnici asi 10 minut od domova, ale od začátku jsem věděla, že chci jet rodit za Prahu (50 km od domova). Naštěstí vše vyšlo dle plánu (resp. ta porodnice vyšla dle plánu, odjezd ne úplně). Moc držím palce, aby příště to dopadlo více dle Vaších představ! S.

    OdpovědětVymazat
  16. Terezo, no, uffff... Jste silná. Z vašich příspěvků a fotek je poznat, že máte s Lolinkou krásný vztah a že si ten těžký začátek vynahrazujete jinak, nošením, mazlením... a že je Lolinka šťastné dítě. Je dobře, že to porodní trauma zpracováváte, je to moc důležité pro další těhotenství a porod. Moc Vám přeju, aby to příště bylo úplně jiné!!
    A co se někdy děje v porodnicích, pro to nemám slov, to by snad mělo být trestné. :-(

    OdpovědětVymazat
  17. Přečetla jsem a zasáhlo mě to. Naprosto ti rozumím, podobné pocity jsem po prvním porodu měla taky, a to jsem na tom ve výsledku byla líp, nebylo to tak drastické...
    Pro druhý porod jem si vybrala Vrchlabí...nádhera.
    No a třetí porod mě čeká za necelé dva měsíce...Vrchlabí je zavřené...a já byla dlouho bezradná. Nakonec jsem si vybrala vlastní porodn asistentku a uvidíme co bude dál ;-)
    Tobě přeju, abys v sobě dokázala opravdu celý zážitek uzavřít a hlavně si nic nevyčítat. I když mám pocit, že to je na celé věci ve výsledku to nejhorší...přemýšlení co kdyby a proč jsem nebyla průbojnější, víc si nevěřila atd...
    A do budoucna hodně štěstí! :-)

    OdpovědětVymazat
  18. Uf. Moc mě mrzí, žes musela narazit zrovna na takový přístup. A děkuju Bohu za svoje dva porody, které i přes spoustu výhrad byly krásné a daly mi dvě nádherné děti. Příště to bude určitě lepší! A moc děkuju za podělení se, díky tomu jsem si uvědomila, že výhrady které jsem měla, byly možná až zbytečně kritické a jak moc jsem vděčná za péči, které se mi dostalo.

    OdpovědětVymazat
  19. Precetla jsem az do konce :-( Strasne jak se tohle muze nekde dit :-( Je mi z toho fakt smutno. Ja rodila v Podoli a byla jsem v sedmim nebi. Jak s porodnim tymem tak i s ubytovanim. Doporucuji treba pro priste.
    Vasi porodnici tipuju na Vinohrady...
    Jste oba bajecna rodina. Miluju a obdivuji vase clanky,fotky a sikovnost co se tyka DIY. Dost mne inspirujete :-)

    OdpovědětVymazat
  20. Terezko, z Vašeho příběhu mám husí kůži, ani nemůžu uvěřit, že se to někde může dít. Lolinka vypadá moc šťastně a je to čiperka, věřím, že ji ten zážitek nepoznamenal a Vám přeju, ať se s tím rychle vyrovnáte.

    OdpovědětVymazat
  21. Děkuji za tvou upřímnost. Muselo to být hrozné... Myslím, že my samy ženy nejlíp víme, respektive cítíme, jak má porod probíhat, jen prostě moc spoléháme na doktory v dobrém úmyslu a přesvědčení, že oni tomu přece rozumí. Vím, jak ti je nebo jak ti bylo, žes nemohla kojit, ale věř, že na vašem společném vztahu to nic nezmění! Taková je má zkušenost. První dcerku jsem též nekojila, strašně dlouho jsem se s tím nemohla smířit a u synka už to bylo o.k. ;-) S dceruškou máme nádherný vztah, je zdravá, téměř nemarodí a ačkoliv mě to moc mrzelo a dlouho, postupem času mě to opustilo a to přeju moc i tobě ;-) Kojit je moc fajn, ale důležité je, že jsi tu pro ni ;-) Podruhé to bude za odměnu ;-)

    OdpovědětVymazat
  22. To je hrozné :( Ani tomu nemůžu věřit. Jsem ráda, že jsem měla doktorku nadstandart. Ale sestry, to bylo i v mém případě děsné. Bohužel slyším často kritiku z okolí o takovém přístupu. Je to smutné. Ty si nemáš vůbec co vyčítat! Jsi báječná, že jsi to vše zvládla! :) Lenka

    OdpovědětVymazat
  23. Stejně jako tvůj minulý článek ohledně porodu mě i tento zase rozbrečel, je mi to pokaždé tak strašně líto, že jsi něco takového musela prožít, ale rozhodně si nic nesmíš vyčítat, jsi zcela bezesporu skvělá máma a nebyla to tvoje chyba. Hlavní je, že jste s Lolou obě v pořádku! Na druhou stranu jsem zároveň také vděčná za to, jak vlastně dobře probíhal a dopadl můj porod. Ale jak jsem už psala dříve, druhý už také neponechám náhodě, na projekt PPP jsem ještě nenarazila a tak ti moc děkuju, že díky tobě o něm teď vím, kéž by bylo co nejvíce porodnic, které se do něho zapojí! Nejradši bych podruhé jela rodit do Mělníka, ale je to pro mě dost daleko a přeci jen druhý porod může být rychlejší....každopádně v Praze už rodit nechci. Tristní stav lékařsky vedených porodů mě opravdu ubíjí a tím spíš, že když se my ženy ozveme (co o tom muži lékaři vědí, když nikdy nerodili) tak jsme fanatičky, divné, ujeté a ničemu nerozumíme.....já sama jsem nakonec měla u porodu obrovské štěstí, ale kdybych ho neměla, tak by to asi taky bylo dost dramatické a to zejména kvůli lékařským zásahům. Také jsem byla nezkušená. Jen jsem dodnes šťastná za to, že jsem od začátku věděla, že nechci epidurál, myslím, že s ním bych jí přirozeně nebyla schopná porodit a to je také dnešní problém, ženě to sice zřejmě uleví, ale není už tak citlivá a schopná tlačit atd. Mimochodem myslím si, že porod je ve společnosti tak nějak uměle démonizován, že je to něco, co bolí a je strašné, ale vůbec to tak podle mě není, já ho třeba s bolestí vůbec spojený nemám, i když jsem třeba v poslední fázi taky asi svým křikem probudila celou porodnici, ale moje tělo to v tu chvíli dělalo samo a přirozeně ve snaze situaci pomoci a já se za to nestydím, myslím si, že je to zkrátka přirozené a nechápu, jak za to může personál ženu napomínat! Se sestrami jsem potom na pokoji dost bojovala, že nechci, aby malé dávali dudlík, koukali na mě jak z jara, stejně tak, když jsem jim řekla, že si ji první noc nechám u sebe. Také souhlasím s tím, že situace je podobná ve všech porodnicích, ale zejména v Praze, kde je rodiček hodně. Ono porodnictví je totiž zároveň tak, jako celé zdravotnictví o penězích, to si přiznejme. A najděte si u pojišťovny kolik nemocnice dostane za přirozený porod a kolik za císaře. Možná vás to zaskočí. Nedávno jeden antropolog v televizi řekl, že už pro něj ani tolik není zajímavá stavba těla našich předků, ale spíš to, jak se bude od teď díky modernímu porodnictví měnit naše tělesná dispozice, když už se děti nebudou za chvíli muset rodit cestou, kterou se rodí po tisíce let.....zmenší se nám nebo zvětší mozek? Budou děti větší a větší? Nikdo to neví, ale rozhodně to není přirozená změna. A medikace během porodu, to je také kapitola sama pro sebe. Lékaři přitom prokazatelně vědí, že miminko pro maminku do těla během porodu vypouští hormony podobné oxitocinu, aby jí pomohlo od strastí, které na ní přicházejí. No musíme si zachovat chladnou a hlavu a vědět, co chceme a co prostě přípustné není, jedině tak se snad situace začne měnit.

    OdpovědětVymazat
  24. Není vůbec jednoduché byt schopná bojovat za svoje práva v momentě porodu. Zatím žádné miminko nemám, ale až to příjde, doufám že to zvládnu. Velmi silný příběh, jsi velmi upřímná.

    OdpovědětVymazat
  25. Je zvláštní, jak lékaři umějí v těhle věcech být otupělí. Mrzí mě, že to probíhalo zrovna takhle a že to není jediný případ, o kterém slyším. Ani můj první porod nebyl zrovna procházkou růžovým sadem, druhý, v malé porodnici byl nesrovnatelný. I s následnou péčí. Ale zdá se mi, že je to spíš o lidech než o nemocnici samotné a určitě bych pro příště zvažovala osobní porodní asistentku. Díky za upřímnost. A napříště budu držet pěsti!

    OdpovědětVymazat
  26. Milá Madam, nakukuji k vám dlouho...ale až dnes, ironicky řečeno, nekomentovala jsem a jak jste mi dnes vzala slova a dech, chci psát...jen jsem seděla s dlaní na puse a brečela...
    vaše dcerka je nepopsatelně nádherná a z vašich fotek psaní a Lolčiných úsměvů a rozzářených očí jen zopakuji jedno, čeho se některé maminky tak bojí - POROD NENÍ 100%NÍ ZAČÁTEK VZTAHU, já to vidím u vás i jinde, to je o lásce péči každodenních hrátkách a minilegracích...copak by někdo řekl, že je Lola nešťastná? ano, některé maminky to popřou, ale znám "matky", co měly vše od porodu naplánované a když je vidím, jak se k dětem chovají, jak je obtěžuje něco vymýšlet atd...stojím si za svým.
    Kojení chápu, já to dodnes mám jako jeden z nejintimnějších zážitků!
    Můj nádherný syn oslavil 13.3 své 11é narozeniny, je autista a tápu...mohl za to i 22hod porod? Co jsem dělala špatně atd atd...
    Moc vám přeju, upřímně jako máma, ať tento smutný článek přebijí ty nádherné emoce ze zdravé zvídavé usměvavé dcerky...
    hodně mě zasáhlo i to, jak se tu objevila vaše maminka, to pro ni musí být silné čtení...
    Krásné dny a hodně lásky, Magda

    OdpovědětVymazat
  27. taky jsem četla po kouskách . . . můj 16h porod byl také z delších, také jsem byla vyšetřována x-krát během kontrakcí, takže minimálně vím, jak tohle je příjemné, i sondy jsem měla zavedené spodem, ale měla jsem štěstí na porodnici i lidi a na porod nakonec vzpomínám ráda, protože za tu odměnu to stálo. Mrzí mě co se dělo po narození Loly, ale opravdu je vidět, že i přes všechny nemocniční ústrky jste všichni tři parádně sehraní a hlavně velcí bojovníci. Nejsem odborník na porody, ale říká se, že děti, které měly těžký porod, jsou neúnavní bojovníci. Alespoň mně to tvrdí naše fyzioterapeutka, kam jezdím s malou cvičit Vojtovku ( prý protože byla dlouho skřípnutá v porodních cestách . . .) Tereza se Žofkou

    OdpovědětVymazat
  28. Terezo, je mi z toho smutno... Tím spíš, že vím, že jsem obě svoje děti rodila ve stené porodnici jako ty, jen jsem měla větší štěstí na lidi kolem. Byť ani jeden můj porod nebyl zrovna hladký (první předčasný, druhý vyvolávaný) a umím si představit, že některé věci by mohly být jinak, mám z obou porodů pocit, že na nás byli v porodnici hodní. Asi je to do velké míry tím, že u porodu byla paní doktorka, ke které jsem v těhotenství chodila do poradny, já jsem důvěřovala jí a ona respektovala mě. Vlastně až zpětně vidím, jaké jsme měli štěstí.
    Ty jsi statečná a skvělá máma a Lola je nádherná a šikovná! Moc Ti přeju, aby příště šlo všechno tak, jak má...

    OdpovědětVymazat
  29. Vaše stránky sleduji od začátku mého těhotenství a musím říct, že díky Vám jsem se na malého těšila ještě víc :) Z fotek a ze všeho, co píšete, jde vidět, jak máte Lolu strašně moc ráda!! Vůbec nevadí, že jste jí, podle Vás, nedala ideální začátek. Nemůžete za to a to, že začátek nebyl ideální jí naprosto vynahrazujete!! Mně se před třemi týdny narodil malý Dominik, tak zdraví Lolu a vzkazuje jí, že má super parádní mámu!!!! :) (bulím jak želva) :) Peťule

    OdpovědětVymazat
  30. Přečetla jsem ten příspěvek jedním dychem, tak do poloviny je téměř stejný s tím mým zážitkem. Rodila jsem na druhém konci republiky, přístup taky katastrofální, porod u mně nakonec skončil akutním císařem. Odměnou mi taky byly šílené poporodní deprese, noční buzení a výčitky, proč jsem to dopustila. Někde jsem četla, že ty pocity po takovém zážitku se jmenují posttraumatická stresová porucha, to je to, co prožívají vojáci, kteří se vrací z války. Až tak silné to je. Mně se naštěstí povedlo kojit, za to jsem moc vděčná. Ale to mi taky nikdo nevymluví, že můj vztah se synem mohl být na úplně jiné úrovni, než je teď. Nedá se na to zapomenout a říct si, že to přece není důležité. Je to důležité a nic nedokáže dítěti nahradit, čím si u porodu projde a co pak prožívá sám i sprostředkovaně přes pocity matky. Nejsem zastánce domácích porodů, ale kvůli své zatím jediné zkušenosti zcela chápu každou ženu, která chce do toho jít. To, jak se v porodnici chovají k nastávajícím matkám je někdy horší, než se chovají k dobytku. A to jsou vzdělaní a zkušení zdravotníci, a přesto nejsou schopni se chovat jako lidé. Čest výnimkám (mluvím o porodnictví, ne o jiných oblastech zdravotnictví)

    OdpovědětVymazat
  31. Článek jsem četla včera večer a kromě toho, že mě rozbrečel, nemůžu ho dostat z hlavy. Jak se tohle může dít?! Už jen představa, jaká bolest fyzická a potom i psychická to musela být je šílená. Jste úžasná, že jste se s tím dokázala nakonec srovnat a jak jste s Lolinkou vyzrály na ten nepovedený start. Zrovna včera mi kamarádka-porodní asistentka vyprávěla o kurzu hypnoporodu, který absolvovala a prý se tam zabývaly i zpracováním traumat z předchozích porodů, tak třeba to bylo znamení, že vám mám o tom napsat (jemnezrozeni.cz). Přeju vám, ať si to příště všechno vynahradíte!

    OdpovědětVymazat
  32. Teda, tohle mě vzalo... Já jsem se taky těšila na přirozený porod a nakonec to dopadlo jinak (císařem), ale vlastně ještě docela dobře. Teď jsem těhotná znovu a lámu si hlavu s tím, jak to udělat, aby to tentokrát vyšlo líp. Snad se nám všem ty druhé pokusy podaří líp!

    OdpovědětVymazat
  33. Včera jsem přečetla a ani neměla sílu komentovat...Jak se mi udělalo zle. Navíc mi to připomnělo moje trauma.
    Jsi statečná! A Lolinka taky! Podruhé bude určitě lépe! A i to kojení vyjde :). Mlíko není nejdůležitější. Hlavně, že má milující maminku. A to teda má!! A jakou :)!

    OdpovědětVymazat
  34. Strašný. Leze mi z toho mráz po zádech. připomnělo mi to můj první porod koncem pánevním v Thomayerce, i druhý v Táboře... Poprvé jsem se rodit nebála, podruhé ano, potřetí strašně a vydupala jsem si císaře... A to jsem porodní asistentka a teoreticky vím, co a jak, co chci a co nechci.. Bohužel naše představy a realita se často liší. Mr.Happy je úžasný!! Klobouk dolů. jsem ráda, že malou to nijak nepoznamenalo... držím vám všem palce.

    OdpovědětVymazat
  35. Přečetla jsem si to celé a je to strašné, nevím kde jste rodila ale to je katastrofa. Ja jsem před necelými šesti měsíci porodila svou nejúžasnější holčičku v Hořovické porodnici, celý personál byl úplně skvělí všichni se mnou mluvily a připravovali mě na to co přijde, porodní asistentka mi radila ať chodím sprchuju se jak často potřebuji, když mě chtěla připojit na monitor vždy se mě zeptala jestli teď mohu nebo radši chvíli počkáme, dokonce mi uvařila čaj abych mohla před porodem pít. Po porodu mi dcerku nechali na pokoji což je zde standart a mohli jsme se s partnerem s ní celou dobu těšit. Potom nás přesunuly na oddělení šestinedělí kde opět byl skvělí personál stačilo pípnou a hned přišla sestřička a pomohla. Příště pojedu určitě zase sem. Doufám že i pro Vás bude příští porod daleko příjemnější zážitek.

    OdpovědětVymazat
  36. Milá Terezko, po přečtení tvých řádků se mi derou do očí slzy. Před patnácti lety jsem obdobně rodila syna. Byla jsem tou pečlivou prvorodičkou, vše načteno, připraveno, průběh těhotenství úžasný, cvičila jsem jógu a moc jsem se na naše miminko těšila. Pak přišel samotný porod a najednou bylo vše jinak. Nechápala jsem, co se stalo. Proč mi píchli vodu a já rodím na sucho, proč mi tvrdí, že přenáším (nebyla to pravda), proč mě neustále monitorují, proč mi sestra skáče po břiše, proč mám kapačku, proč mi cpou kyslíkovou masku. Manžel byl také u porodu. Ač aktivně poučen (kurzy), na tohle připraven tedy nebyl. Rodila jsem v noci a počítám, že jsem vzbudila celou porodnici. Řev to musel být příšerný. Já si z toho všeho pamatuju jen kleště, které jsem zahlédla a pak jsem slyšela sebe, jak křičím, že ne, ať počkají a hlavou mi proběhlo, že tohle je konec, že to nepřežiju. Syna jsem nakonec porodila bez nich, šití nástřihu zaživa jsem vnímala, ale překryla to apatie. Syna mi ukázali jen letmo z konce místnosti a hned ho odnesli. Druhý den jsem o něj musela žadonit - žádný vysněný rooming in. Prý mám odpočívat. Po porodu mě trochu otřeli od krve, hodinu jsem ležela na úzkým lehátku a třásla se zimou, sama, bez dítěte a bez manžela, který byl odeslán domů. Pak mě šoupli na pokoj, kde postýlka pro mého chlapečka zela prázdnotou, zatímco jiné byly obsazeny miminky. Bezmoc a prázdnota, to byly pocity, které mě provázely. Usnout nešlo. Ráno jsem měla pocit, že se musím vzchopit a dojít do sprchy, což jsem realizovala. Voda mi vždy pomůže. Na cestě z koupelny mě sestra seřvala, že jsem nezodpovědná, že nesmím po porodu chodit z postele a už jsem tu nálepku ze sebe nesetřásla. Kojení mi také zpočátku moc nešlo, ale to už jsem byla sama sebou a plně se soustředila na fakt, že chci a hlavně syna jsem už měla u sebe. Měli jsme s manželem obrovské výčitky, že jsem to nezvládli, že jsme se měli ozvat a být urputnější. Já jsem rok nemohla vidět těhotnou ženu, v noci jsem se budila úzkostí. Naštěstí je to snad všechno za mnou, se synem máme krásný vztah, ale i tak se cítím o něco podstatného v našem společném životě okradena. Jako bych syna nedokázala ochránit od počátku jeho příchodu na svět. Stále to v sobě nosím. Terezko, moc vám přeji, abyste si to souznění s druhým miminkem užila a hlavně měla štěstí na lidský přístup porodníků i sester. Věřím, že hřejivé slovo a povzbuzení a také přirozený přístup k rodičce dokáže zharmonizovat celý porod a proměnit tak chvíli provázenou bolestmi v krásný zázrak zrození. Anna
    PS. snad omluvíte můj dlouhý komentář, ale nějak jsem měla potřebu sáhnout do své černé skříňky. Děkuji za shovívavost.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Musím na váš komentář reagovat, protože mě také rozbrečel, musela jste si také projít peklem. Je strašné, že během patnácti let se stále dějí podobné případy! Člověk by prostě předpokládal, že zrovna příchod dítěte na svět je něco jiného než běžné postupy v nemocnici, a že k tomu tak bude personál přistupovat! Dcera měla porodní váhu 3950 a musím říct, že jsem také byla šita zaživa, protože pan doktor mi řekl, že to je místo, které u nikoho nejde umrtvit....posléze mi moje gynekoložka řekla, že byl líný zavolat sestru a píchnout mi injekci na umrtvení.......ale jinak kromě tohoto a naléhání na břicho, při kterém jsem nemohla dýchat a také jsem pak zjistila, že je pro matku i dítě velice nebezpečné, byli všichni celkem slušní, ale mě jen vadí ty zajeté postupy podle teorie, které personál na matky jednotně aplikuje a nepřistupuje ke každému případu jednotlivě, no naštěstí už jsou i porodnice, kde to tak je a takovou já si vyberu na příště a s vlastní porodní asistentkou nebo dulou, která bude vědět, jakou mám o všem představu já.

      Vymazat
    2. Moc děkuju. Já myslím, že je nutné o těchto věcech mluvit, pojmenovat je. Věděla jsem, že porod bolí, ale nebyla jsem připravena na bezmoc. Fakt si myslím, že hodně dělá personál, klidný, věcný přístup a taky správná diagnostika. Dát narozené mimčo matce na břicho a nechat mu v klidu dotepat pupečníkovou krev - to by měla být povinnost, pokud není miminko v ohrožení života. Dítěti stačí jen otřít tělíčko, či ho jen jemně zabalit a přiložit ho matce, aby jej cítila a ono cítilo jí. Byli spolu po 9. měsíců v symbióze a náhlé přetrhnutí tohoto pouta považuji osobně za tyranizující. Myslím, že je dobré mít u porodu někoho, kdo to ohlídá. I pro tatínky je porod hodně osobní a emotivní a myslím, že málokterý dokáže pohotově zasáhnout, zvlášť pokud na něco podobného není připraven. Mějte se moc hezky.

      Vymazat
    3. Aničko, děkuji, že jste se se mnou podělila o svůj porodní zážitek. Nemám k tomu co dodat, vím, jak jste se musela cítit. Stejně jako Vy víte, jak jsem se cítila já.
      A přesně, jak píšete ve svém druhém komentáři - je třeba o těchto věcech mluvit. A mluvit nahlas. Nejsme jediné, komu se to stalo. Trpělo a trpí takhle stále mnoho žen, pro většinu je to už ale navěky zážitek, o kterém budou raději mlčet a pokusí se ho zapomenout. A proto jsem to napsala veřejně. Protože o takových věcech se prostě musí vědět! Nemyslím si, že změním přístup ve velkých porodnicích. Ale možná jsem přimněla pár budoucích maminek se nad porodem víc zamyslet a nepodcenit to, jako jsem to podcenila já.
      Já jsem se naštěstí nakonec oklepala, sebrala sílu a dostala se z toho. Ale věřím - a nedivím se - že pro spoustu maminek to bude újma na duševním zdraví do konce života. A to by prostě mělo opravdu být trestné!!! A myslím, že v některých zemích i je. U nás jsme ale pořád příliš slabí na změnu...

      Vymazat
    4. Určitě s tím souhlasím, je důležité to pouto mezi matkou a dítětem zbytečně nepřetrhávat. Já jsem byla a jsem šťastná, že s námi byl na místě tatínek, protože mi hrozně pomáhal a podporoval, ale samozřejmě do činnosti zdravotníků nezasahoval. Je zcela jistě vhodné, aby se budoucí maminky o to kde a jak vše probíhá zajímaly a proto o tom také sem píšu, aby si z toho třeba další maminky něco odnesly. Zcela jistě to může vytvořit opravdu trauma na celý život a přitom, když opravdu budeme více-méně jednotně vyžadovat změnu, měla by přijít!

      Vymazat
  37. Já jsem to taky najednou přečíst nemohla, to je prostě strašné! Můj první porod byla taky hrůza hrůz, po druhé už jsem pečlivě vybírala, takže říkám, že jinak to jde!

    OdpovědětVymazat
  38. Musela jsem to prestat cist, je mi z toho spatne a malem jsem se tu rozbrecela. Je mi neskutecne lito, ze takova krasna holcicka jako Lola musela prijit na svet takovymhle zpusobem.
    Cely porod ti zbytecne uspechali, vypada to ze porodni cesty nebyly na porod rozhodne pripraveny! Temto mucitelum bych sebrala licenci... Nemohla sis prozit ty prirozene nasledky. Ja mela vyvolavany porod, ale tak skvely doktory, ze na porod vzpominam vlastne rada, i kdyz je spousta veci co bych udelala jinak. Ale to co tu pises, je jak z minuleho rezimu... :(

    OdpovědětVymazat
  39. Já nemám slov, přijde mi to jako ze středověku...
    Je mi strašně líto, že si něčím takovým musí kdokoliv projít. Jste stačná, že jste to sem napsala a přeji vám, ať vás rány na duši tolik nebolí. Tu malou porodnici pro příští porod doporučuji, třeba taky dulu nebo vlastní PA, abyste měla ještě dalšího člověka na své straně.

    Podala jste nějakou stížnost? Tohle přeci nemůže v dnešní době těm zdravotníkům projít!

    OdpovědětVymazat
  40. Strašné ! Držím palce, nech sa to nikdy neopakuje. Pre našich zdravotníkov - rodila som v Škótsku, kde po porode ide matka po 12 hod domov. V porodnici ostávajú len komlikácie - císarske porody. Moje dieťa bolo menšie, a nechcelo sa prisať, tak ma tam nechali, mne nič nebolo, ale na izbe som bola s tromi po císarovi - všetky mali celý čas dieťa vedľa seba, i v noci. Naopak, matka sa nesmie od dieťaťa vzdialiť, nesmie ho nikto odniesť. Niektoré by si možno aj rady chvíľu oddýchli, keď s infúziou v ruke, cievkou a pod sa museli starať a kojiť dieťa... Sestrička pomohla, keď ju poprosili, ale i my ostatné sme nesmeli sa k druhému dieťaťu priblížiť, i keď plakalo, kým sa matka sprchovala napr...

    OdpovědětVymazat
  41. To je mi moc lito, vazne sem si myslela, ze uz se tohle nedeje:-( ja sem porodila trikrat uplne hladce v jedne z nejvetsich porodnic u nas, takze vim, ze to jde, ale asi sem mela extremni stesti. Diky ze jste to napsala, je potreba o tom mluvit jinak se nic nezlepsi.

    OdpovědětVymazat
  42. Terezko, to je strašlivé a připomnělo mi to můj první porod, sestry mě držely deset hodin v bolestech na lůžku na zádech ...protože se muselo monitorovat miminko / kterému však nic nebylo/ a nepustily mě ani na chvilku do horké sprchy .... bože, jak já po ní v tu chvíli toužila .... poslední hodinu před porodem mi milostivě dovolily na balón ..... celou tu dobu seděly v sesterně a pily kafe, takže když mi můj monitorovaný porod začal musel pro ně běžet manžel .... nakurtovaly mě do šílené polohy v leže s nohama přivázanýma ke koze a řekly ať tlačím .... nešlo to, chtěla jsem si dřepnout, nebo alespoň zvednout lehátko .... na to mi bylo zděleno, že tomu nerozumím, že tak se prostě rodí .... když mi začaly skákat po břiše, tak už to nevydržel manžel a prostě mě zvedl a celou dobu podepíral .... změnou polohy to najednou šlo, Martínek se však narodil s obrovským hematomem na hlavičce .... dodnes jsem přesvědčena, že to bylo následkem jejich tlačení na břicho ....... z celého porodu si pamatuju jen tu bezmoc, jako bych byla něčí loutka ...... řekla jsem si, že tohle už nechci nikdy zažít ..... můj druhý porod byl pravý opak toho prvního .... celou dobu u mě byla sestřička a ulevovala mi od bolestí masáží, rodila jsem ve dřepu a celý porod netrval více než pár minut, nakonec mi Marečka ještě neodstřihnutého položili na břicho, na ten pocit do smrti nezapomenu, to byl ten nejkrásnější pocit jaký jsem kdy zažila .... hned po porodu jsem z legrace řekla, že jdu klidně rodit i potřetí ...... ale co tím chci říct, je to jen v lidech .... obě děti jsem rodila ve stejné porodnici, jen u toho prvního jsem hold měla smůlu na sestry ..... držím palečky, ať je ten druhý porod stejně krásný jako ten můj a máte štěstí na lidi, kteří vám s ním pomůžou .... Marki

    OdpovědětVymazat
  43. nedycham, brecim a mam sevrene srdce a vnitrnosti.. Terez jsi tak statecna!!! SILNA!!! uzasna mama! kdybych si tvuj pribeh cetla pred svym porodem, asi neporodim - vysilena pri poslednich kontrakcich na zadech a tlaceni mi porodnik rikal, ze jeste mi dava sanci a jinak uz jde pro kleste.. asi bych umrela strachy a porod by nepostupoval.. prosim sdilej v pribezich pro ivanu, je to strasne silny pribeh, otresny zazitek, ale urcite vsechny, co se snazi ty zabehane koleje zmenit, to opet motivuje, ze je to stale treba.. silene.. rok 2013 a takove psycho, porad premyslim nad bezcitnosti a zlobou tech lidi, bojim se napsat zen... drzim pesti, at to v dalsim kole probehne uplne jinak, dle tvych predstav...

    OdpovědětVymazat
  44. Ještě jednou moc děkuji všem, kdo mi napsali nové komentáře... Nepřestávám žasnout nad takovou dávkou empatie. Moc děkuju za slova porozumnění a za to, že jste se mnou ve zkratce sdílely i svoje porodní příběhy. Moc to pro mě všechno znamená.

    Omlouvám se, že jsem neodepsala každé z vás zvlášť, ale bojím se, že bych se pořád dokola opakovala... Takže alespoň takhle.

    Tolik krásných slov od úplně cizích lidí - nepřestávám žasnout... Děkuji strašně moc!!!

    OdpovědětVymazat
  45. Právě jsem si přečetla váš průběh porodu...Hrůza...Je mi z toho úplně špatně. Sestra takhle rodila před rokem a půl, taky kleštěmi a obdobný přístup personálu...Dítě ji vůbec při porodu netlačilo do zadku, ale jakoby do břicha...pak bylo pozdě na císaře a najednou se malá začala ztrácet. Pak kolem ní bylo plno lidí a šup, šup kleště. Posléze jí bylo i vyčítáno, že se nešla sama osprchovat, že ostatní maminky normálně chodí, že neumí ani porodit normálně a plno jiných zraňujících věcí... Ségra si vždycky sedla a snažila se vstát. Dokonce jim tam i omdlela...a to bylo řečí, že musí uklízet ten bordel po ní (krev z ní valila)...hrozné, brečela jsem kvůli ní doma... Jak strašně by při porodu pomohl vstřícný personál, sestry či doktoři, kteří vysvětlí, co a proč dělají. Já jsem rodila dvakrát, pokaždé se dělo něco, co nemělo....při druhém porodu mě dokonce dr. zašila jedním blbým stehem (byla jsem šťastná, protože po prvním dítěti a nástřihu jsem měsíc nesedla) a nějak blbě, jelikož mě nešlo ani vycévkovat a tak přišel naštvaný primář ještě s dalším doktorem a s nůžkami. :-/ a to bylo šití, bolelo hrozně, něco okolo močové trubice...paní dr. doufám strhli prémie! Příště vám přeji příjemnější porod! Často slyším podobné zážitky...ach jo :-(

    OdpovědětVymazat
  46. Příběh porodu jsem přečetla, komentáře nikoliv. Doufám, že už jste se z toho dostala, také jsem měla výčitky svědomí po porodu svého synka akutním císařem, rodina nechápala, proč nejsem šťastná jak blecha, že to nakonec dobře dopadlo. Pomohlo mi dítě přitisknout nahé na své tělo a celé mu to povykládat, Do té doby jsem tak nějak neměla pocit, že je dítě moje, ale spíš že mi ho sestry půjčují. Kojit nešlo, předčasně narozené dítě málo saje a nemá chudáček co, nemáte mléko, protože málo saje...Takové protichůdné řeči mi cpaly sestry, odcházeli jsme po měsíci s flaškou a doma se po dalším měsíci rozkojili na plné kojení. Ale jak jsem si přečetla váš zážitek, tak to byla opravdu síla, jednání personálu bylo neomluvitelné. Ať je příští porod pohodový, když jste si to negativní zažila až přespříliš. Jenis

    OdpovědětVymazat
  47. Paní Terezko, jsem pravidelným čtenářem Vašich stránek a v mnohém jsou pro mě inspirativní, neboť sama mám holčičku 1,5 roku. Musela jste si projít peklem a věřím, že už se k tomu ani vracet nechcete. Jen mě zaujaly ty výčitky, které popisujete a konfrontuji je se svými zkušenostmi. Víte, myslím, že po porodu (asi ne každém, ale po těch delších) toho samo miminko má docela dost a je rádo, že je rádo. A tak spí a spí. Moje holčička to alespoň takhle měla, spala a spala a ani nechtěla nic jíst - první 2 dny vůbec. Naštěstí mě tím v porodnici nikdo nestresoval. A tak jsem Vás chtěla trochu povzbudit. Nemějte výčitky, že Vás Lolinka hledala. Věřte, že byla tak unavená, že celou noc prospala. A věřte taky tomu, že jste ji svou láskou tuhle noc už dávno tisíckrát nahradila. Přeji Vám krásný druhý porod a hodně zdraví celé rodině. Jste milující maminka! Srdečně zdraví Gabriela z ČB

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Gabrielo, nevím, jestli si to tu ještě přečtete... Ale každopádně Vám velmi děkuji za Váš komentář. Ačkoli jsem tuto kapitolu v sobě už z velké části skutečně uzavřela, zpětně jste mi pomohla k lepšímu klidu na duši. Mockrát Vám děkuji a přeji vše dobré! Tereza

      Vymazat
    2. Paní Terezko, dnes jsem si komentář přečetla a jsem moc ráda, že sdílení mojí vlastní zkušenosti bylo k něčemu dobré. Děkuji Vám za přání, za odpověď a přeji Vám krásné nadcházející dny! Gabriela

      Vymazat
  48. Milá Madame Coquette, nedávno jsem objevila Váš blog a moc se mi zalíbil. Normálně se neúčastním diskuzí nebo ihned nereaguji na články, které přečtu, ale tento ve mě vzbudil silné emoce. Sama jsem rodila před téměř 2 lety. Bohužel konec těhotenství se nevyvíjel tak, jak jsem očekávala a strávila jsem měsíc v nemocnici pro hrozící předčasný porod. Cpali do mě všechno možné (i to je možná důvod, proč mám velmi nespavé dítě), i když jsem cítila, že to není třeba, zaběhnutá praxe je jiná. Po měsíci mě pustili domů, že teď ať už si klidně porodím, že jsem dosáhla hranice, kdy se dá miminku pomoct. Kontrolu jsem měla naplánovanou za 14 dní !!!! Nezdálo se mi vše v pořádku a tak jsem si i přes protočené oči lékařky vydupala monitor již po týdnu. A ejhle i přes měsíc v nemocnici se nijak nikomu nepodařilo odhalit, že syn není 6 týdnů pořádně vyživován a neroste, poztrácela se totiž dokumentace....Následoval tedy nástup do porodnice a plánování porodu. Nakonec se pro konec pánevní a nízkou váhu přistoupilo k císařskému řezu. V místnosti, kde jsem s partnerem plačící (nikdo nevěděl, v jakém stavu dítě bude a nebude muset být převezeno do Prahy) čekala na volný operační sál, lékaři a sestry snídali a vtipkovali i na moje konto (jako, že nechápou, proč brečím apod.). Paní doktorka u porodu byla velmi hodná a snažila se mě uklidnit, ale to co nastalo po něm, ve mě zanechá jizvy zřejmě na celý život. Narodil se mi chlapeček s porodní váhou 1900 g (jen pro představu začínali jsme na oblečení vel. 46 :-)), musel samozřejmě hned do inkubátoru. Já ležela o dvě patra níže na JIP, nedostala jsem ani pořádné léky na bolest, prý mi to takto stačí. Na porodnici nebyl volný pokoj a tak jsem docházela k inkubátoru každé 3 hodiny přes dvě patra po schodech s čerstvou jizvou. O miminku mi přišli říct po několikáté urgenci po jedenácti hodinách od porodu a sice informaci "co byste chtěla, měl být mrtvý, ale tváří se spokojeně". Po JIP jsem byla na pokoji, kde paní vyvolávali porod a pán se neustále dožadoval soukromí, tak jsem tedy seděla na chodbě a plakala, že ani den po porodu mi nikdo nemá čas ukázat mé vlastní dítě. Dětská vizita ke mě nikdy nepřišla, aby mě informovali o stavu syna. Musela jsem si vždy vyhledat velmi neochotnou paní primářku, která mi opět sdělila "co byste chtěla, když jste si porodila malé dítě". Bohužel nebyl volný pokoj (na nadstandard jsem byla zapsaná 12. v pořadí) a já tedy kojila drobečka na židli na novorozenecké JIP .

    Trvalo 8 měsíců než jsem se dokázala z nejhoršího vylízat a přestat se obviňovat. I sebemenší volná chvilička byl prostor pro přemýšlení, co jsem udělala špatně. Ze stresu jsem samozřejmě o mlíčko rychle přišla.Naštěstí mám úžasného a zdravého syna, který vše dohnal a nikdo nechápe, jak to dokázal tak rychle. Obdivuji Vás, že jste dokázala v sobě vše natolik uzavřít, že jste se odhodlala k druhému miminku. I u nás je toto téma velmi aktuální a přes to, že děti miluji, zatím si nedovedu představit projít si tím vším znovu a doufat, že tentokrát to bude jiné a lepší. I když moc toužím mít s miminkem ten krásný zážitek prvních společných chvilek po porodu.

    Odhodlala jsem se napsat na vedení nemocnice stížnost, abych pomohla budoucím maminkám a upozornila na jednání lékařů a poměry na porodnici, ale bylo mi odpovězeno, že si stačilo o cokoli říct a bylo by mi vyhověno, prý je vše o komunikaci....A tak věřím, že maminky budou mezi sebou komunikovat a ozývat se, aby jednou lékařům došlo, že jsou tu oni pro rodičky nikoli naopak a že to má být pro maminky ten nejhezčí zážitek v životě. Vám přeji, co nejhladší průběh těhotenství a klidný porod, pokud možno podle Vašich představ a spoustu krásných společných chvil s dětmi. Kateřina

    OdpovědětVymazat
  49. Milá Terezo, já vám tolik rozumím. Můj první porod bylo taky obrovské zklamání, i když v jiném světle než ten váš. Mě nezklamal personál, já jsem se trochu zklamala sama. I když samozřejmě vím, že jsem neudělala nic špatně. Dceři je dnes 16 měsíců a až dnes jsem si sepsala (hlavně pro sebe), jak to probíhalo u nás. Příběh je podobně dlouhý. Každopádně musíme zapomenout a být vděčné, že jsou naše dcery zdravé. Přeji vám o 100% lepší druhý porod. Zkuste určitě porod přirozený, kéž vám vyjde lépe, než ten můj :) http://www.blogzrzky.cz/2015/01/porodni-plan-nevysel-aneb-o-narozeni.html

    OdpovědětVymazat
  50. Dostala jsem se k vašemu blogu přes hledání receptu a musím vám nechat komentář u vašeho vyprávění o porodu. Vidím tam tolik společného s tím mým, že je to děsivé -všechny ty zásahy, kdy dítě pak zůstane v porodních cestách; absence potřeby tlačit, u nás to byl zvon, ne kleště; nemohoucnost, když dítě nemáte u sebe a vtíravé výčitky ještě dlouho po porodu. Jediné, na co si nemohu stěžovat, je chování personálu, u mého porodu byli skvělí a to, co dělali u vašeho a co vám říkali, jak vás stresovali a dusili vás-neskutečné. Nejdůležitější momenty v životě a vstupem do nemocnice se z nich stanou traumata někdy i na celý život. Jediné štěstí je, že ty naše děti jsou snad adaptované na současné porodnictví nebo co, náš syn je zázrakem také ve velmi dobrém stavu (a to měl apgara dohromady 6). Doufám, že jim ten blbý vstup do života naší láskou vynahradíme. Mějte se Lucie

    OdpovědětVymazat
  51. Milá paní Terezko,
    sama jsem lékařka /anesteziolog/ a můj porod /byť dávno, dcera už je na vysoké/
    i celé absolutně bezproblémové těhotenství bez PN byl naprosto opačný zážitek
    a coby joke jsem říkávala, že takhle klidně každý rok jedno dítě přivedu na svět:)...
    Ale před Vámi hluboce smekám - fakt velká poklona- že po takové zkušenosti nezůstánete u jedináčka.
    Držím palce ať vše nejn dobře dopadne, ale i proběhne a bude to zážitek,
    na který budete vzpomínat upřímně ráda.
    Hodně štěstí!
    e.m.

    OdpovědětVymazat
  52. Já už teda vím, o kterou porodnici se jedná. Můj muž by mě tam rodit nepustil, moc dobře to tam zná. Zásahy jsou často naprosto nutná věc, prostě to tak je, pokud chceme přežít, ale ten přístup... L.

    OdpovědětVymazat
  53. Tenhle článek jsem chtěla přečíst už před vlastním porodem. Neudělala jsem to. A ani teď, skoro rok po mém porodu (musím říct, že úžasném, ač mi to tak tenkrát samozřejmě nepřipadalo), nejsem schopná to celé přečíst. Brečím, brečím a brečím, je mi to moc líto... Máš krásnou rodinu a doufám, že na tohle všechno si už dávno zapomněla... Alena

    OdpovědětVymazat
  54. Přečetla jsem článek až do konce. Chápu jak je těžké se přes něco takového přenést. Je dobře, že si člověk může přečíst, že v tom není sám. Případně pokud ještě nerodil, tak čemu se vyhnout.
    Jinak kupodivu nás spojuje podobný osud. Téměř stejně staré děti a podobné "zacházení" u porodu.
    Před dvěma lety - 19. dubna se mi narodil (taktéž v nejmenované pražské porodnici) syn. Po zbytečném píchnutí vody porod ustal (to jsem již byla otevřená cca na 8cm). Takže kapačka s oxytocinem, skákání po břiše, nástřih. Sestřičky sice milé, ale chovali se ke mě jak k malému dítěti. Vše jen oznámili, takže vodu píchli aniž bych byla schopna jakkoli reagovat. Že nastřihávají oznamovali, když už píchali myorelaxancia a znecitlivovali to (oznámili to tak, že jsem ani nepochopila, že budou nastřihávat - "teď vám dáme něco na uvolnění" tu frázi si pamatuji do teď). Syna mi po porodu odvezli a viděla jsem ho až po dlouhých 10 hodinách.

    Z nouze u druhého porodu jsem zvolila stejnou nemocnici (jsou tam přeci odborníci....). Druhý porod letos 18. června (den po Alánkovi) úplný opak. Volný pohyb po nemocnici. Nechávali mě procházet se po parku. Porodní plán si bez vyzvání přečetli a respektovali. Na sále jsem byla do hodiny hotová. Bez přípravy, bez léků i bez nástřihu (mimochodem stejná porodní asistentka jako před 2 roky). Jediná vada na kráse je, že mi malou po 1/2 odvezli a přivezli až po 4 hodinách.

    OdpovědětVymazat
  55. Terzko dočetla jsem Váš po tváři mi tečou slzy jako hrachy. Jako bych četla svůj téměř totožný příběh. Výčitky personálu ohledně nezdařeného kojení, výčitky ohledně nešikovné manipulace s miminkem, dotazy lékařů zda jsem vůbec nějak schopná své miminko nakrmit když jsem tvrdě odmítala flašku a z obrovského stresu mléko prostě nebylo (nikdy ani doma) přijela jsem z porodnice přesvědčená že nejsem schopna se o miminko postarat ani ho nakrmit a s obrovským strachem. Rány se hojily mnoho měsíců. Dnes už vím, co bych udělala jinak a je mi to všechno hrozně líto. Taky vím že hormony udělaly své ale nechápu proč není právě proto personál alespoň trochu citlivější alespoň k prvorodičkám. Věřila a hltala jsem jim každé slovo na 100% a právě to způsobilo že jsem věřila i doktorovi který se na vizitě ušklíbal že právě moje dítě tam u nich bude za 14 dní zpátky protože já nejsem schopná se o něj postarat. Dodnes mě tato slova řežou na duši jako motorová pila a bolí víc než celý porod. Je to už více než dva roky a přesto jakoby to bylo včera. můj malý poklad my ale toho za tu dobu tolik dal že jsem rozhodnutá jít do toho znovu.

    OdpovědětVymazat