všichni milují Stouny!

Chodit ještě neumí, ale tancuje jak Travolta!

Ty protančené a prozpívané dny v těhotenství se začínají projevovat :)

přípravy pokračují

Zapichovátka. Do muffinů, dortíků a dalších narozeninových dobrot pro hosty.

svačinová

Když se u nás svačí, jabka lítaj všude kolem!

o capání a postávání

A je to tady - z Lolinky neustále vyzařuje touha vystupovat venku z kočárku a i když zatím ještě chodit neumí, ráda si tu a tam někde postojí.

Moje rozjímání o botičkách, bačkůrkách a nožičkách vůbec už jste asi četli, takže víte, jak to s těmi prvními botkami máme.

Nastal pro nás tedy čas koupit kožené capáčky pro Lolinku na ven, aby nožičky při postávání nezábly a taky abychom nemuseli pořád prát ponožky :) 

Zatím to vypadá, že bosky nebo v kožených capáčkách si Lola odbude celé léto a první opravdové barefoot botky budeme kupovat až na podzim. Ale třeba nás ještě překvapí.

Kožených capáčků je v Čechách docela výběr. 

Původně jsme měli naplánováno koupit ty od značky Liliputi, ale skoro u žádných nebyla Lolinčina velikost, tak jsme se nakonec rozhodli pro značku Capiki. Zatím máme dvoje (různé velikosti) a nemůžeme si stěžovat. Jsou krásně měkké a poddajné a když zvolíte správnou velikost, dobře drží na nožičce. Cena je bezkonkurenční a na tohle Lolinčino občasné několikaminutové postávání bohatě postačí. Na léto pak ještě plánujeme capinkové sandálky od Nolenu, to už by Lolinka mohla minimálně popocházet :)

Krásné, ale už trochu dražší capáčky jsem v českých eshopech objevila také pod značkami Robeez, Inch-Blue, Cheeky Little Soles a Shooshoos. Pokud by Lola ještě v létě neměla boty, vybereme nějaké parádní capáčky na léto také od jedné z těchto značek.

Do kožených capáčků se dají také koupit za pár korun oteplovací vložky z filcu, což je fajn, pokud je chcete používat na ven, tak jako my.

velké přípravy...

...na velký den.

Chtěla jsem nějakou hezkou barevnou kombinaci. Růžovo-zelená, modro-žlutá... Ale tatínek zavelel: "Všechno musí být růžové!". A tak tedy bude.  :)

To bude slávy!

ani Lola...

...se jako hvězda ráno neprobudí.

Vypadat dobře je práce! :)

Přejeme všem krásné upršené pondělí!

houpací

Když Lola přestala spát v hacce, zůstala nám ve futrech navrtaná hrazda. Hned mi bylo jasné, co s ní - koupíme houpačku. Houpačky pro opravdu malé děti jsou ale většinou plastové. Opravdu nejsme fanoušky plastových věcí a navíc mám ráda věci "rostoucí" (kdybychom koupili houpačku pro mimino, za nějakou dobu bychom ji museli měnit za houpačku pro větší děti).

Takže jsem koupila tuhle obyčejnou dřevěnou houpačku značky Woody pro větší děti a ušila jsem do ní takovou vložku pro děti malé - až nám Lolinka vyroste, vložku jednoduše vyndáme. 

Jelikož Lola už přes týden krásně sama sedí, je u nás houpačka v denní permanenci a pokaždé znovu a znovu vykouzlí Lolince na tváři úsměv :)

A tady malý návod pro vás, pokud byste si ji taky chtěli vyrobit:

Původně jsem chtěla udělat zapínání na všech okrajích na druky - pak jsem ale zjistila, že mám doma druky jenom dva :) , takže jsem zaimprovizovala a použila tkalouny - druk máme jen vepředu, protože tam by Lolinka tkaničku asi rozvazovala.

nařezaný molitan podle střihu

molitan obšitý bavlnou

Střih jsem dělala pro tuto konkrétní houpačku, ale dá se samozřejmě rozměrově upravit pro jakoukoli jinou.

Houpačka je díky molitanu parádně měkká, takže Lolu netlačí a zároveň jsou molitanem zaplácnuté všechny možné díry, kterýma by mohla vypadnout nebo se do nich zaseknout :)

jarní

Blogy zaplavují optimistické zprávy o příchodu jara, ne-li skoro léta.

I my se velmi rády přidáváme. Začala ta část roku, kdy jsem nesmírně vděčná za to, že - když už bydlíme v Praze - bydlíme u Stromovky.

A co vy, kam chodíte v Praze na procházky? Máte nějaká oblíbená dětská hřiště nebo parky?

Začíná nám s Lolinkou první léto, kdy už nebudeme chodit jen na procházky a já přemýšlím, kam si vlastně budeme chodit hrát.

a zase zvesela!

Lola miluje, když ležím ve vaně. Jenom zaslechne, že do ní lezu a už se smíchem jede do koupelny. Postaví se k vaně, prohlédne si mě a začne se strašně smát (což mě trošku uráží :-D ). Pak u mě stojí, vykládá mi příběhy a cáká na mě, dokud zase nevylezu. Každý večer.

Chtěla bych tímto poděkovat všem za milé zprávy, komentáře a emaily plné empatie a porozumnění ohledně mého porodního příběhu. Moc jste mi pomohli udělat definitivní tlustou čáru za tímhle zážitkem. S Lolinkou máme krásný vztah, je to to nejskvělejší dítě, jaké jsem mohla mít. Už není důležité, že se nám ten začátek nepovedl. Důležitá je přítomnost a ta by nemohla být už dávno ani o chlup lepší.

Emailů, komentářů a zpráv na facebooku jsem dostala opravdu hodně, velmi mě to překvapilo, původně jsem si myslela, že tak dlouhý článek nebude nikdo číst :) Proto se tímto omlouvám všem, kterým jsem osobně neodepsala, protože jsem to ještě nestihla. Takže tenhle obří DÍK patří vám všem! A od teď už na blogu zase jenom vesele!!! :)

o porodu

Dlouho si říkám, že bych chtěla sepsat, jak to tenkrát všechno bylo. Přes fázi výčitek svědomí, lístosti i vzteku, jsem se s tímhle zážitkem konečně srovnala. Dlouho jsem všechny postupy, které se při mém porodu děly, považovala za nevyhnutelné. Pak jsem se ale začala o porody, zejména ty skutečně přirozené, víc zajímat a po načtení několika desítek článků jsem zjistila, že to mohlo být všechno úplně jinak.

Na porod jsem se těšila celé těhotenství, hlavně ke konci, kdy už jsem si připadala jako vorvaň na souši. Celou dobu jsem jedinkrát nepocítila z porodu strach, nechodila jsem ani na přípravné kurzy, celou dobu jsem věřila, že až to přijde, budu vědět, co mám dělat. 

V sobotu 13.4. kolem 15 hodiny jsem začala cítit kontrakce, byly pravidelné, odhadem po deseti minutách, ale říkala jsem si, že to budou určitě jenom poslíčky, ačkoli jsem měla už jen týden do termínu. V té době jsem totiž byla přesvědčená, že protože se na porod skutečně těším, určitě jen tak nepřijde a dozajista mi ho budou vyvolávat 14 dní po termínu :)

Lehla jsem si na pohovku a četla si časopis, kontrakce neustávaly, ale nebyly nijak silné, takže jsem v klidu odpočívala. 

Asi kolem 17h si šel Mr. Happy zaběhat do parku a já jsem mu oznámila, že se jdu naložit do vany, abych zjistila, jestli kontrakce ustanou. Je totiž obecně známo, že je to celkem jednoduchá identifikace blížícího se po porodu - poslíčky v teplé vodě ustanou, pravé kontrakce zesílí. Oba jsme byli pořád v klidu a přesvědčeni, že se rodit ještě nebude.

Ve vaně kontrakce neustaly a tak jsem se rozhodla začít je měřit. Byly po 5ti minutách a každá trvala asi 30-40 sekund. Což už by znělo jako správný čas na výjezd do porodnice, ale mě se to pořád nezdálo, kontrakce byly slabé a tak jsem se rozhodla, že ještě počkám. Mr. Happy se mezitím vrátil z parku, řekla jsem mu, že se asi bude dneska rodit, ale že to bude ještě trvat. Dál jsem počítala kontrakce a přemýšlela, kdy tedy vlastně jet do porodnice. Mr. Happy si mezitím pustil na počítači zápas ve fotbale :)

V půl deváté jsem na tom byla stejně jako v půl šesté. Kontrakce po pěti minutách, nesílily, ale byly pořád stejně pravidelné. Zavolala jsem tedy do porodnice, jestli mám přijet nebo ještě čekat. Řekli mi, ať hned přijedu. Zbývalo 15 minut do konce zápasu, tak jsem se rozhodla Mr. Happy ještě nechat dokoukat a pak jsme si zavolali taxi :)

Ač jsem do porodnice přijela s úsměvem na tváři, šťastná, že už je to tady, že už za chvíli budeme mít svoje miminko a taky že už se konečně zbavím toho obřího břemene, otevřela nám velmi nepříjemná sestra, která nás místo pozdravu přivítala hulákáním "co tady zvoníte jak na lesy???!!!" (dlouho nám nikdo nešel otevřít, tak jsme zazvonili víckrát...). Trochu mě to zarazilo, ale nechtěla jsem si nechat zkazit náladu. Sestra mě připojila na monitor, naměřila - podle ní silné - kontrakce a neustále mě napomínala, že kontrakce neprodýchávám. Snažila jsem se jí vysvětlit, že nemám potřebu je prodýchávat, protože mi silné nepřijdou. Vyplnil se zbytek nutných formulářů a byla jsem "předána" lékařce vedoucí směnu. Udělal se poslední ultrazvuk, na kterém jsem byla upozorněna, že miminko je asi opravdu velké a že vzhledem k mé postavě uvidíme, jak to půjde. To jsem ale poslouchala celé těhotenství, takže mě to nijak nerozhodilo.

Ve výtahu mi bylo v rychlosti vysvětleno, že mě nyní čeká příprava (klystýr a další bezva věci) a pak mi na sále prasknou vodu, aby se porod urychlil a nemuseli jsme dlouho čekat. Zásadní chyba číslo jedna byla, že jsem lékařce důvěřovala a proti tomuhle kroku neprotestovala. 

Po přípravě se na mě tedy vrhla porodní asistentka s nějakým "propichovadlem". Ani na třetí pokus se jí vodu prasknout nepodařilo, takže volala druhou asistentku, ani té to nešlo a tak volali lékařku. Nutno podotknout, že ač je to z celého porodu to nejmenší, ani tenhle akt není zrovna dvarkát příjemný, obzvlášť když do vás tu věc cpou šestkrát, než se jim to skutečně podaří. Lékařka to zvládla na druhý pokus, vyždímali mě jak houbu do kýble a mohlo se začít.

Pustily ke mě Mr. Happy a poslaly mě do sprchy - poslední chvilka svobody z celého porodu. Ve sprše mi začaly velmi silné kontrakce, které jsem už opravdu musela prodýchávat. I z téhle fáze porodu mám ale jednu vzpomínkovou fotku s radostným úsměvem na tváři.

Ta byla ale poslední a od téhle chvíle mám všechny vzpomínky dost zmatené. Připojily mě na lůžko na monitor, prodýchávala jsem kontrakce asi po 2 minutách. Doktorka seděla u mého rozkroku a při každé kontrakci do mě cpala ruce a "cosi tam štelovala". Kontrance byly velmi bolestivé sami o sobě, ale lékařka z nich svými zákroky dělala něco nesnesitelného. Daly mi něco do kapačky, během chvíle jsem se cítila jako opilá. Pustily mě naposledy se projít a do sprchy. To mi na chvilku zase ulevilo, cítila jsem, že potřebuju chodit a ne ležet na lůžku. Za 15 minut mě ale zase připoutaly na monitor a celý proces se opakoval, jakmile nastala kontrakce, doktorka mi dole cosi prováděla. Dodnes nevím, proč a co, nikdo se mnou nemluvil. Měla jsem hroznou potřebu křičet a neustále jsem byla porodní asistentkou napomínána, ať jsem zticha. Doktorka s porodními asistentkami si vyměňovaly zoufalé pohledy a kroutily nade mnou očima. Prosila jsem doktorku, ať už na mě nesahá a nechá mě být, věděla jsem, že si s těmi kontrakcemi potřebuju poradit sama. Nedalo se to snést, začala jsem doktorku odstrkovat nohama, čímž jsem si mimochodem vysloužila titul "nespolupracující rodička", který mám zapsán ve zprávě v porodnici. V tu chvíli jsem pochopila, že jsem se asi přestala otevírat a porod prostě nepostupuje. Doktorka zavelela "tak prostě zkuste tlačit". Dost mě to překvapilo, protože jsem vždycky slýchávala o té "urgentní nutnosti tlačit", kterou každá rodička ke konci porodu cítí. Nevím, jaká tahle nutnost skutečně je, protože jsem ji za celý porod nepocítila jedinkrát. Ale poslechla jsem a začala jsem tlačit. Hodinu jsem na povel tlačila při každé kontrakci a cítila, že se nic neděje. 

V tu chvíli přivezli na přípravnu další rodičku, podle řevu už ve velmi pokročilém stádiu porodu. Přípravu ani nestihla, protože jim tam na přípravném lůžku během deseti minut sama porodila. Čerstvé miminko nesla nějaká další asistentka na očistu a zvážení. Když ho nesla zpátky na přípravnu mamince, nezapomněla se s ním postavit vedle mého lůžka a říct: "No podívejte, jaké má maminka krásné miminko, a vy to svoje nejste schopná už tak dlouho vůbec porodit!" a odešla.

Pustily mě z monitoru a porodní asistentka mě začala štelovat do jakýchsi "zaručených" poloh, které mi uleví od bolesti. Polohy pro mě byly hrozně nepřirozené a říkala jsem asistentce, že tohle mi nepomůže, že to vím. Odsekla mi s tím, že já rozhodně nevím, co je pro mě dobré a štelovala mě dál. Po chvíli ke mě postavily Mr. Happy, řekly, ať se ho chytím za ramena a znovu tlačím ve stoje na každou kontrakci, že nám třeba pomůže gravitace. Tlačila jsem ze všech sil a už jsem cítila, že mi ty síly docházejí. Nic se stále nedělo. Žádný postup. Cítila jsem to sama v sobě a už v tu chvíli jsem tušila, že je zle. Že už to prostě dál nezvládnu. 

Položily mě zpátky na lůžko a na monitor. Opět řízené tlačení, při kterém mi na břiše ležely obě asistentky. To už jsem vážně řvala a moc se tímto omlouvám všem čerstvým maminkám, které jsem v porodnici pravděpodobně vzbudila. V téhle fázi už jsem byla tak vyčerpaná, že jsem mezi každou kontrakcí na dvě minuty usnula. Zoufalství jsem viděla i ve tváři Mr. Happy, který má z porodu mimochodem snad ještě horší zážitek, než já. Často mluvil o strašné bezmoci mi jakkoli pomoct. Já si ale pamatuju, že jsem každou chvíli, kdy jsem ho viděla, byla šťastná, že je tam se mnou, podporuje mě a snaží se mě bránit.

Po posledním ze svých mikrospánků jsem se probudila s kontrakcí do prázdného sálu. Vedle mě jen stále seděl Mr. Happy, ale lékařka i asistentky byly pryč. Hrozně mě to vyděsilo, ale při kontrakci jsem se opravdu nemohla Mr. Happy ptát, kam všechny šly. Pak jsem zaslechla z vedlejší místnosti telefonát, něco ve stylu "Prosím vás, přijeďte, my už nevíme, co s ní...".

Během čvtrt hodiny kolem mě proběhla nová lékařka, zřejmě měla původně volno, rychle se převlékla a zavelela, ať mi někdo drží nohy, že už jsem úplně mimo. Udělala rychlou kontrolu a začala mi vysvětlovat, že je miminko zaseklé v porodních cestách a že na císař už je pozdě, že musí ven kleštěma. Podle Mr. Happy byla tahle doktorka na mě strašně zlá. Já mám úplně jinou vzpomínku - možná nemluvila zrovna vlídně, ale alespoň mluvila, vysvětlovala a hlavně jsem cítila, že ona mi pomůže. Pak už jsem jen zaslechla slovo "kleště" a šla jsem do mdlob. Doktorka řekla: "Je mi líto, jinak už to nejde." a doporučila Mr. Happy, aby se radši odebral ze sálu pryč na náš pokoj. Jelikož jsme byli od začátku dohodnutí, že na samý závěr porodu už budu na sále sama, byla jsem ráda, že ho poslaly pryč ony, protože já už jsem neměla sílu mluvit.

Odešel, přivázaly mi nohy, udělaly mi obří nástřih (kdo rodil kleštěma, tak ví, že se při nich dělá nástřih až přes kus hýžďového svalu) a pak mám zatmění. Můj mozek prostě tenhle zážitek úplně zablokoval, nepamatuju si kleště vůbec. Pamatuju si, že jsem se před tím podívala na hodiny, takže vím, že ten zákrok netrval dýl než 5 minut. Mr. Happy mě ale prý slyšel řvát přes celou porodnici až na náš pokoj. V 5:52 byla Lola na světě, po osmi hodinách od prasknutí vody, z nichž jsem asi 2,5 hodiny musela tlačit.

A já jsem najednou cítila strašnou úlevu. Bylo po všem, Lolu odnesly hned pryč, ani jsem ji neviděla. Zavolaly Mr. Happy, před ním Lolu vážily, měřily a čistily a pak mi ji donesly. Byla strašně maličká a krásná. Až z fotek vím, že byla celá od krve z mého nástřihu, ale v tu chvíli jsem si toho vůbec nevšimla, přišla mi dokonalá. Nechaly mi ji ale jen chvíli, pak ji odnesly a poslaly Mr. Happy zase pryč. Že jsem v mezičase porodila placentu, jsem si ani nevšimla. Pak mě ještě skoro hodinu zaživa šily, ale to už nic nebylo. Ležela jsem tam jak vykuchanej kapr, ale na chvíli jsem byla hrozně štastná. Po šití za mnou pustily Mr. Happy na sál, kde jsem měla ležet ještě dvě hodiny. Chtěli jsme Lolu, ale nedaly nám ji. Řekly, že ji po kleštích musí zkontrolovat pediatr a že musí do inkubátoru. Až později jsem se dozvěděla, že měla Apgar skóre 9-10-10 a tudíž mohla být na sále s námi.

Po dvou hodinách mě převezli na pokoj. Měli jsme zaplacený nadstandard pro celou rodinu, to jsme měli v plánu celé těhotenství, naštěstí byl zrovna volný a tudíž jsme mohli být celá rodina hned od začátku pohromadě. Alespoň jsem si to myslela. Hned jsme si požádali, ať nám Lolu přivezou. Odmítli s tím, že musí ještě nějakou dobu ležet v inkubátoru. Poslala jsem tedy Mr. Happy domů na dopoledne se po té noci vyspat, ať alespoň jeden z nás nabere sílu.

Pak za mnou přišla dětská sestřička s tím, že jí mám dát pleny pro Lolu. Ještě jsem měla zákaz vstávat sama z postele, tak jsem jí řekla, že jsou v černé tašce na druhém konci pokoje. Zasyčela na mě, že ona mi na věci sahat nesmí. Tak jsem jí řekla, že mi to nevadí a hlavně že prostě pro ně sama dojít nemůžu. Obrátila oči v sloup a jednou nohou dokopala cestovní tašku pode mě a já jsem v ní z postele hledala pleny. Poprosila jsem jí, jestli by mi už mohla dovézt Lolu, že jsem ji ještě ani pořádně neviděla. Řekla mi, že až po obědě. To už jsem začala být naštvaná a řekla jsem, že ji chci hned. Řekla "dobře" a odešla. 

Pak mi jiná sestra pomohla se osprchovat a rozchodit. Pořád jsem se ptala po Lole a pořád mi tvrdily, že ji za chvíli dovezou. Pak přivezly oběd a Lola pořád nikde. Nic jsem nesnědla, chtěla jsem svoje dítě!! Nejdřív se mě snažily donutit sníst tu jejich patlaninu, že mi bez toho dítě nedají. Po chvíli to ale vzdaly a konečně mi Lolu přivezly, více než 6 hodin po porodu. A za půl hodiny už si pro ni zase přišly!! Nechtěla jsem ji dát, ale pořád mlely, že jsem unavená a nemůžou mi ji nechat. Pak se mě zeptaly, jestli ji chci mít už první noc na pokoji nebo jestli bude spát na sesterně. Řekla jsem samozřejmě na pokoji. Dvě sestry mi začaly vysvětlovat, že jsem nezodpovědná, že se o ni ještě nedokážu postarat a chovaly se, jako že jsem blázen, když si nechci užít tu "poslední noc, kdy se můžu vyspat". Po několika minutovém rozhovoru jsem ztratila sílu, podlehla, Lolu jim přenechala a sama na pokoji jsem začala brečet. Všechno mi to bylo hrozně líto, chovaly se ke mně jako k nezodpovědné matce, která si to dítě neuměla sama ani porodit a ještě si myslí, že se teď o něj může sama starat. 

V tomhle duchu se bohužel nesl celý náš pobyt v porodnici. Neustálé výčitky ze strany sester, jaká jsem neschopná matka, pořád mi Lolu braly, vyslékaly a oblékaly ji samy a nechtěly mě nechat dělat věci sama. Jedno ráno měla Lolinka dokonce vysokou horečku. Pořád nás taky někdo napomínal, že máme na pokoji "bordel" a rozházené věci po stole. Já jsem pořád brečela a vyčítala si, jak jsem to všechno zkazila. Z toho všeho stresu se mi nechtěla vůbec spustit laktace, takže Lola byla už v porodnici na umělém mléku. Další výčitky sester - nejen, že neumím rodit, ale ještě nezvládnu ani kojit.

Třetí den mi přišli oznámit, že bych měla ještě zůstat v porodnici, protože se o Lolu sama neumím postarat. To už jsem byla skutečně na pokraji zhroucení, ale sebrala jsem veškerou sílu a oznámila jim, že dneska odcházíme a víc mě nezajímá. Podepsala jsem potřebné papíry, vydali mi Lolinčinu i mojí dokumentaci a fakturu za nadstandart. Strašně jsem se těšila na tu úlevu, až budeme sami. Jen my tři.

Doma jsem ještě 2 týdny trpěla poporodními depresemi, které se střídaly s euforií z čerstvého miminka. Ještě 2 týdny jsem nebyla schopná se po kleštích sama obléct nebo vlézt do sprchy, Mr. Happy byl však celou dobu po ruce a všechno s námi bravurně zvládal. S postupným hojením poporodních ran začala postupně i euforie převažovat nad depresemi, až zmizely úplně. Ještě měsíce jsem se ale budila v noci zpocená s výčitkami svědomí.

Příště to bude všechno jinak. Na výběru porodnice si dám hodně záležet a budu mnohem tvrdší v tom, co chci. Budu asi rodit mnohem dýl, ale budu skutečně rodit. To, co jsem zažila já, byl spíš takový pseudo-porod. Nenechám si miminko vzít hned po porodu a v žádném případě nedovolím, aby mi ho vzali na celou první noc pryč. Nenechám se deptat a budu tvrdá. A pokud to půjde, podepíšu reverz k ambulantnímu porodu.

Nikdy mi ale nepřestane být líto, jaký start do života jsem Lolince dala. Nikdy mi nepřestane být líto, že jsem jí nedokázala kojit, i když jsem moc chtěla. Nikdy nepřestanu přemýšlet nad tím, jak musela první noc plakat a hledat mě.

Nevím, jestli vůbec někdo tenhle příběh přečetl až do konce. Ale to nevadí. Já ho totiž píšu hlavně pro sebe, protože s blížícím se výročím našeho porodu potřebuju tuhle kapitolu v sobě definitivně uzavřít a k tomu to ze sebe potřebuju všechno dostat.

Lolinka je velmi šťastné a veselé miminko a já pevně doufám, že ji nic z toho, co se dělo, nepoznamenalo.

Na závěr přidávám odkaz na projekt Přirozený porod v porodnici. Jednu z těchto porodnic si vyberu k dalšímu porodu, až budu zase těhotná.

do knihovničky / Indigové pohádky

"Devět pohádek ilustrovaných devíti výtvarníky. Velký imaginativní impuls. Pohádky oslavují lidskou kreativitu, svobodu, individualitu i víru v celek a přesvědčení, že vesmír je dobrý. Jsou třeba i o tom, že každý z nás má ohromnou moc tvořit svůj vlastní svět a že k tomu ani nejsou potřeba čáry..."

Možná jste o nich už slyšeli nebo je už dokonce máte doma. Já jsem ty naše vyzvedla dneska na poště. A jsem moc ráda, že je máme - je to jeden ze skvostů Lolinčiny knihovničky. Takže mile ráda doporučuji dál! Devět poučných pohádek pro děti doplněných překrásnými ilustracemi, které vás bezvadně vtáhnou do děje. Prostě krása nesmírná.

Dočíst se více o projektu či objednat knihu můžete zde - www.indigovepohadky.cz 

(obrázky via Indigové pohádky)

zateplovací

Vždycky se mi líbíly kožešiny do kočárku. Když ale pominu fakt, že jsou nehorázně drahý, tak bych asi stejně nesnesla mít v kočárku staženou ovci. Takže koupi kožešiny jsem zavrhla už v těhotenství.

S letošním brzkým nástupem teplého počasí jsem se k myšlence na ni ale zase vrátila. Teď je totiž přesně to počasí na kožešinu. Už je moc teplo na to, aby byla Lola zabalená do zimního fusaku. Ale ne dost teplo na to, aby nemohla nastydnout od zad.

Chvíli jsem se snažila najít na internetu nějaké levnější a hlavně umělé alternativy. Bezúspěšně.

A tu mi padl do oka - v naší ložnici na zemi. Starý, lehce zplstnatělý kobereček z Ikea. Imitace ovčí kůže. Pořádně jsem ho vyklepala na balkóně a dala prát do pračky. Když se usušil, oměřila jsem si pásy ve sporťáku a vyřízla v něm díry zalamovacím nožem. A voila - naše kočárková kožešinka za tři stovky :)

Nový by vypadal určitě o dost lépe, ale chtěla jsem zatím hlavně vyzkoušet, jak to bude fungovat. A mám ohromnou radost. Lole parádně hřeje záda a navíc super vypadá. Takže zauvažuju nad koupí nového - tenhle má už přeci jen odslouženo :)

Pokud vás moje "low-cost" kožešina do kočárku zaujala, materiál najdete zde - KLIK :)

Pokud byste si chtěli stejným způsobem vyrobit podložku z pravé ovčí kůže, celkem levnou jsem našla tu - KLIK.

simply good

Znáte to - když člověk koupe dítě, které ještě pořádně nestojí nebo nesedí, potřeboval by k tomu chvílema alespoň čtyři ruce.

A protože jsem před pár dny našla způsob, jak si to výrazně usnadnit, dovolím si dneska malou recenzi. Z téhle osušky jsem totiž nadšená. Máme malou koupelnu a když vyndávám Lolu z vany a chci ji zabalit do osušky, nemám na to prostě dostatek rukou. Protože ještě bez držení nestojí, tak jediné, jak to můžu udělat, je dát si osušku na dlažbu a zabalit do ní Lolu na zemi, což je takové neohrabané a bolí mě z toho záda. Nebo když jsme doma oba s Mr. Happy, máme na to takovej grif. Při něm jsou ale prostě na usušení jednoho dítěte potřeba 4 ruce :-D

Možná si ťukáte na čelo a říkáte si, že jsem prostě strašně nešikovná.

Určitě ale nejsem jediná, když si dal někdo tolik práce vymyslet speciální osušku, která přesně tenhle problém vyřeší :)

osuška Simply Good

Nejen, že má zapínání na sucháč kolem krku, ale taky je fakt veliká, takže do ní dítě krásně zabalíte přímo na svém těle. Na jednom cípu má kapuci, takže můžete schovat i umyté vlásky. A v neposlední řadě je to prostě fajn se takhle při sušení s miminkem pomazlit :)

Výrobci mysleli na všechno a osuška má hned vedle té části sucháče s háčky "záslepku", takže se dá "zavřít", aby nedělala neplechu v pračce nebo sušicce.

Chvíli jsem si říkala, že přišít sucháč na osušku zvládnu taky... Ale nakonec jsem ráda, že jsem si objednala originál, protože je dobře tvarovaná a dítě do ní prostě perfektně a rychle zabalíte, i když máte jen dvě ruce :)

Na osušce je uvedeno, že je do 12ti měsíců, ale myslím, že ji budeme používat určitě dýl. A na další miminko ji pořídím hned na začátku!

jsem tvůj vzduch.

Něco uklidňujícího. Mám ji ráda. A co teprve, když si můžu do hudby malovat - KLIK.

o nožičkách a botičkách

Žijeme v době, ve které není v podstatě nic kolem výchovy dětí jednoznačné. Každý jeden krok, každá životní fáze dítěte s sebou nese minimálně jedno velké rozhodnutí. Naši rodiče měli skoro ve všem jasno - nebyl internet ani moc jiných zdrojů informací, "zaručené" informace se předávaly z generace na generaci. Přežili jsme předčasné posazování, pasivní chodítka, cpali jsme se knedlíkama ještě než nám byl jeden rok, dědili jsme vyšlapané boty po starších sourozencích... Přežili jsme. Ale brzy vyvstala otázka, zda jsme mohli třeba dopadnout líp. Bolesti zad, zažívací obtíže, zdeformované nohy a další problémy - s velkou pravděpodobností důsledek nevhodného zacházení v dětství.

Takže dneska rozumné maminky své děti neposazují, ale nechají to na nich a na přírodě. Trvá to déle, ale není kam spěchat. Nepoužívají pasivní chodítka, ale radši si s dětmi aktivně hrají. Že se vyšlapané boty nedědí už snad také ví každý. A o tom, že s "dospěláckou" stravou není kam spěchat, už se snad taky tak moc diskuze nevedou.

Pořád jsou ale témata, která jasnou "správnou" variantu nemají a vedou se o nich dlouhé debaty. Možná, že další generace bude mít po našich případných chybách už jasno. Ale my ještě nemáme a tak musíme dělat velká rozhodnutí. Jeden příklad za všechny je očkovat/neočkovat.

Kdykoli má přijít velké rozhodnutí, začnu shromažďovat informace. Číst zahraniční články (v Čechách jsou ještě stále propagovány mnohdy již dávno vyvrácené názory předchozích generací, články často nepovažuji za objektivní), číst zkušenosti těch, kteří se rozhodli tak či jinak. Trvá mi to vždycky několik týdnů až měsíců, než se rozhodnu. Jde přece o mé dítě a i když riziko špatného rozhodnutí hrozí vždycky, chci se k tomu stavět zodpovědně.

Jaké bude Lola nosit první botičky jsem začala řešit už v době, kdy jsem měla doma malé ležící miminko v proutěném košíku, protože jsem tušila, že dojít k pevnému závěru mi bude trvat dlouho. Jaké jsou vlastně možnosti, rozdíly, doporučení u nás či v zahraničí a taky co mi říká můj instinkt.

Fakt, že není důvod šněrovat miminko do bačkůrek od prvních samostatných pokusů o postavení nebo chůzi už je taky celkem rozšířený, nicméně už tady jsou stále ještě zastánci opačného názoru. Lola je teď ve fázi stavění se vždy a všude a prvních nesmělých krůčků kolem nábytku. Jelikož máme v bytě parkety, nosí Lola protiskluzové ponožky, abychom snížily riziko zbytečných pádů na nutné minimum :)

No a co bude dál? Až se jednou pustí a začne dělat první krůčky, bude chtít i venku sama vyzkoušet nově nabytou dovednost? Šněrovat do pevných botiček, "formovat" nožičku nebo věřit přírodě a dítěti, že to zvládnou i bez našeho zásahu?

Vždycky jsem ve všem byla pro přirozený vývoj, mateřský instinkt a důvěru v to, že dítě dokáže samo přirozeně růst bez velkých moderních zásahů.

A tak jsem se dostala ke konceptu barefootových bot. Sami jejich výrobci doporučují začít nosit botičky až dva měsíce po prvních samostatných krůčcích - pokud do té doby bude dítě chtít vyzkoušet krůčky venku, je dobré nechat ho capat jen v kožených capáčcích a nechat nožičku přirozeně se vyvíjet a posilovat potřebné svaly. Pokud vám tato doba nevyjde zrovna na léto, existují i zimní/jarní/podzimní outdoorové capáčky pro začínající chodce (značka Stonz). Nožička tak může cítit nerovnosti povrchu a přirozeně se vyvíjet. Bačkůrky v domácím prostředí nedoporučují vůbec - ideální jsou bosé nohy, ponožky nebo maximálně kožené capáčky, pokud máte třeba doma chladno.
Poté i nadále doporučují chodit po celý život naboso tak často, jak to okolnosti dovolí - doma, na zahradě, v parku...

Ve chvíli, kdy chodec začne na nohou trávit 90% bdělého času, je však čas i na první skutečné botičky, které budou chránit nožičku venku před chladem a poškozením. Abychom pokračovali v trendu přirozeného vývoje, je dobré zvolit boty lehké a s velmi měkkou tenkou podrážkou, širokou špičkou, která umožňuje malým prstíkům volnost a pohyb, a s volným kotníkem, který pomáhá botě imitovat chůzi na boso. Těmto botám se říká barefootové boty nebo taky "soft sole shoes". Jsou celkově širší, než klasické dětské boty, nikde nohu neškrtí, nesnaží se "podporovat" kotník a podrážka je tak měkká, že se dá zmáčknout v ruce.

Kontroverzní? V Čechách určitě. Naproti tomu třeba v Kanadě doporučuje Podiatrická společnost dětem pouze barefootové boty. Statistiky a doporučení stranou - pro mě je to hlavně logické a přirozené. Proč bych měla dítěti, které se narodilo se zdravýma nohama, jakýmkoli způsobem nožičky "formovat"? Říkám si - kdyby to bylo skutečně tak nutné, asi bychom si dítě porodili rovnou v botičkách. Sama vlastně nejradši chodím bosa nebo v botách s velmi tenkou podrážkou. A ani Lolu nechci připravit o pocit vnímání povrchu bosou nohou.

Dlouho jsem přemýšlela, jestli mám tenhle článek napsat. Nechci vyvolat debaty o tom, jaké botičky dítě má nebo nemá nosit. Rozhodnutí je na každé mamince a tatínkovi a všichni chceme pro své děti jen to nejlepší. Píšu ho ale proto, že se možná mezi vámi najde maminka, která se ještě nerozhodla. Nebo o tom ještě ani nepřemýšlela, nebo o barefootových botách nikdy neslyšela. Berte ho tedy jako inspiraci, případně impuls k zamyšlení, pokud vás koncept bosé nohy zaujal tak, jako mě. Určitě budu později informovat, jak nám barefootové boty a bosá chůze vyhovují.

Jack&Lily budou pravděpodobně naše první "chodící" volba.

Trochu praktických informací na závěr:

Konceptu bosých nohou se v Čechách věnuje Janka Tóthová na svém webu www.nohynaboso.cz

Článků v angličtině najdete hromadu, např.:
http://www.outsideonline.com/blog/outdoor-adventure/mini-minimalists-are-barefoot-shoes-good-for-kids.html
http://www.theguardian.com/lifeandstyle/2010/aug/09/barefoot-best-for-children
https://www.rileyroos.com/content/is-barefoot-really-best 

Outdoorové capáčky Stonz se začali nově prodávat na www.nosenideti.cz

Značky, zabývající se výrobou barefootových bot pro děti, jsou např. Jack&Lily,  Livie&Luca nebo Skeanie. V Čechách lze v omezeném výběru zakoupit barefootové boty v eshopu nohynaboso.cz 

My jsme si koupili měřidlo Plus12, abychom si mohli snadno objednat boty ze zahraničí přes internet. Barefootové boty totiž díky své šířce a gumičce kolem paty sedí prakticky všem. Pokud by však náhodou neseděly, všichni prodejci samozřejmě nabízí bezproblémové vrácení.