Dlouho si říkám, že bych chtěla sepsat, jak to tenkrát všechno bylo. Přes fázi výčitek svědomí, lístosti i vzteku, jsem se s tímhle zážitkem konečně srovnala. Dlouho jsem všechny postupy, které se při mém porodu děly, považovala za nevyhnutelné. Pak jsem se ale začala o porody, zejména ty skutečně přirozené, víc zajímat a po načtení několika desítek článků jsem zjistila, že to mohlo být všechno úplně jinak.
Na porod jsem se těšila celé těhotenství, hlavně ke konci, kdy už jsem si připadala jako vorvaň na souši. Celou dobu jsem jedinkrát nepocítila z porodu strach, nechodila jsem ani na přípravné kurzy, celou dobu jsem věřila, že až to přijde, budu vědět, co mám dělat.
V sobotu 13.4. kolem 15 hodiny jsem začala cítit kontrakce, byly pravidelné, odhadem po deseti minutách, ale říkala jsem si, že to budou určitě jenom poslíčky, ačkoli jsem měla už jen týden do termínu. V té době jsem totiž byla přesvědčená, že protože se na porod skutečně těším, určitě jen tak nepřijde a dozajista mi ho budou vyvolávat 14 dní po termínu :)
Lehla jsem si na pohovku a četla si časopis, kontrakce neustávaly, ale nebyly nijak silné, takže jsem v klidu odpočívala.
Asi kolem 17h si šel Mr. Happy zaběhat do parku a já jsem mu oznámila, že se jdu naložit do vany, abych zjistila, jestli kontrakce ustanou. Je totiž obecně známo, že je to celkem jednoduchá identifikace blížícího se po porodu - poslíčky v teplé vodě ustanou, pravé kontrakce zesílí. Oba jsme byli pořád v klidu a přesvědčeni, že se rodit ještě nebude.
Ve vaně kontrakce neustaly a tak jsem se rozhodla začít je měřit. Byly po 5ti minutách a každá trvala asi 30-40 sekund. Což už by znělo jako správný čas na výjezd do porodnice, ale mě se to pořád nezdálo, kontrakce byly slabé a tak jsem se rozhodla, že ještě počkám. Mr. Happy se mezitím vrátil z parku, řekla jsem mu, že se asi bude dneska rodit, ale že to bude ještě trvat. Dál jsem počítala kontrakce a přemýšlela, kdy tedy vlastně jet do porodnice. Mr. Happy si mezitím pustil na počítači zápas ve fotbale :)
V půl deváté jsem na tom byla stejně jako v půl šesté. Kontrakce po pěti minutách, nesílily, ale byly pořád stejně pravidelné. Zavolala jsem tedy do porodnice, jestli mám přijet nebo ještě čekat. Řekli mi, ať hned přijedu. Zbývalo 15 minut do konce zápasu, tak jsem se rozhodla Mr. Happy ještě nechat dokoukat a pak jsme si zavolali taxi :)
Ač jsem do porodnice přijela s úsměvem na tváři, šťastná, že už je to tady, že už za chvíli budeme mít svoje miminko a taky že už se konečně zbavím toho obřího břemene, otevřela nám velmi nepříjemná sestra, která nás místo pozdravu přivítala hulákáním "co tady zvoníte jak na lesy???!!!" (dlouho nám nikdo nešel otevřít, tak jsme zazvonili víckrát...). Trochu mě to zarazilo, ale nechtěla jsem si nechat zkazit náladu. Sestra mě připojila na monitor, naměřila - podle ní silné - kontrakce a neustále mě napomínala, že kontrakce neprodýchávám. Snažila jsem se jí vysvětlit, že nemám potřebu je prodýchávat, protože mi silné nepřijdou. Vyplnil se zbytek nutných formulářů a byla jsem "předána" lékařce vedoucí směnu. Udělal se poslední ultrazvuk, na kterém jsem byla upozorněna, že miminko je asi opravdu velké a že vzhledem k mé postavě uvidíme, jak to půjde. To jsem ale poslouchala celé těhotenství, takže mě to nijak nerozhodilo.
Ve výtahu mi bylo v rychlosti vysvětleno, že mě nyní čeká příprava (klystýr a další bezva věci) a pak mi na sále prasknou vodu, aby se porod urychlil a nemuseli jsme dlouho čekat. Zásadní chyba číslo jedna byla, že jsem lékařce důvěřovala a proti tomuhle kroku neprotestovala.
Po přípravě se na mě tedy vrhla porodní asistentka s nějakým "propichovadlem". Ani na třetí pokus se jí vodu prasknout nepodařilo, takže volala druhou asistentku, ani té to nešlo a tak volali lékařku. Nutno podotknout, že ač je to z celého porodu to nejmenší, ani tenhle akt není zrovna dvarkát příjemný, obzvlášť když do vás tu věc cpou šestkrát, než se jim to skutečně podaří. Lékařka to zvládla na druhý pokus, vyždímali mě jak houbu do kýble a mohlo se začít.
Pustily ke mě Mr. Happy a poslaly mě do sprchy - poslední chvilka svobody z celého porodu. Ve sprše mi začaly velmi silné kontrakce, které jsem už opravdu musela prodýchávat. I z téhle fáze porodu mám ale jednu vzpomínkovou fotku s radostným úsměvem na tváři.
Ta byla ale poslední a od téhle chvíle mám všechny vzpomínky dost zmatené. Připojily mě na lůžko na monitor, prodýchávala jsem kontrakce asi po 2 minutách. Doktorka seděla u mého rozkroku a při každé kontrakci do mě cpala ruce a "cosi tam štelovala". Kontrance byly velmi bolestivé sami o sobě, ale lékařka z nich svými zákroky dělala něco nesnesitelného. Daly mi něco do kapačky, během chvíle jsem se cítila jako opilá. Pustily mě naposledy se projít a do sprchy. To mi na chvilku zase ulevilo, cítila jsem, že potřebuju chodit a ne ležet na lůžku. Za 15 minut mě ale zase připoutaly na monitor a celý proces se opakoval, jakmile nastala kontrakce, doktorka mi dole cosi prováděla. Dodnes nevím, proč a co, nikdo se mnou nemluvil. Měla jsem hroznou potřebu křičet a neustále jsem byla porodní asistentkou napomínána, ať jsem zticha. Doktorka s porodními asistentkami si vyměňovaly zoufalé pohledy a kroutily nade mnou očima. Prosila jsem doktorku, ať už na mě nesahá a nechá mě být, věděla jsem, že si s těmi kontrakcemi potřebuju poradit sama. Nedalo se to snést, začala jsem doktorku odstrkovat nohama, čímž jsem si mimochodem vysloužila titul "nespolupracující rodička", který mám zapsán ve zprávě v porodnici. V tu chvíli jsem pochopila, že jsem se asi přestala otevírat a porod prostě nepostupuje. Doktorka zavelela "tak prostě zkuste tlačit". Dost mě to překvapilo, protože jsem vždycky slýchávala o té "urgentní nutnosti tlačit", kterou každá rodička ke konci porodu cítí. Nevím, jaká tahle nutnost skutečně je, protože jsem ji za celý porod nepocítila jedinkrát. Ale poslechla jsem a začala jsem tlačit. Hodinu jsem na povel tlačila při každé kontrakci a cítila, že se nic neděje.
V tu chvíli přivezli na přípravnu další rodičku, podle řevu už ve velmi pokročilém stádiu porodu. Přípravu ani nestihla, protože jim tam na přípravném lůžku během deseti minut sama porodila. Čerstvé miminko nesla nějaká další asistentka na očistu a zvážení. Když ho nesla zpátky na přípravnu mamince, nezapomněla se s ním postavit vedle mého lůžka a říct: "No podívejte, jaké má maminka krásné miminko, a vy to svoje nejste schopná už tak dlouho vůbec porodit!" a odešla.
Pustily mě z monitoru a porodní asistentka mě začala štelovat do jakýchsi "zaručených" poloh, které mi uleví od bolesti. Polohy pro mě byly hrozně nepřirozené a říkala jsem asistentce, že tohle mi nepomůže, že to vím. Odsekla mi s tím, že já rozhodně nevím, co je pro mě dobré a štelovala mě dál. Po chvíli ke mě postavily Mr. Happy, řekly, ať se ho chytím za ramena a znovu tlačím ve stoje na každou kontrakci, že nám třeba pomůže gravitace. Tlačila jsem ze všech sil a už jsem cítila, že mi ty síly docházejí. Nic se stále nedělo. Žádný postup. Cítila jsem to sama v sobě a už v tu chvíli jsem tušila, že je zle. Že už to prostě dál nezvládnu.
Položily mě zpátky na lůžko a na monitor. Opět řízené tlačení, při kterém mi na břiše ležely obě asistentky. To už jsem vážně řvala a moc se tímto omlouvám všem čerstvým maminkám, které jsem v porodnici pravděpodobně vzbudila. V téhle fázi už jsem byla tak vyčerpaná, že jsem mezi každou kontrakcí na dvě minuty usnula. Zoufalství jsem viděla i ve tváři Mr. Happy, který má z porodu mimochodem snad ještě horší zážitek, než já. Často mluvil o strašné bezmoci mi jakkoli pomoct. Já si ale pamatuju, že jsem každou chvíli, kdy jsem ho viděla, byla šťastná, že je tam se mnou, podporuje mě a snaží se mě bránit.
Po posledním ze svých mikrospánků jsem se probudila s kontrakcí do prázdného sálu. Vedle mě jen stále seděl Mr. Happy, ale lékařka i asistentky byly pryč. Hrozně mě to vyděsilo, ale při kontrakci jsem se opravdu nemohla Mr. Happy ptát, kam všechny šly. Pak jsem zaslechla z vedlejší místnosti telefonát, něco ve stylu "Prosím vás, přijeďte, my už nevíme, co s ní...".
Během čvtrt hodiny kolem mě proběhla nová lékařka, zřejmě měla původně volno, rychle se převlékla a zavelela, ať mi někdo drží nohy, že už jsem úplně mimo. Udělala rychlou kontrolu a začala mi vysvětlovat, že je miminko zaseklé v porodních cestách a že na císař už je pozdě, že musí ven kleštěma. Podle Mr. Happy byla tahle doktorka na mě strašně zlá. Já mám úplně jinou vzpomínku - možná nemluvila zrovna vlídně, ale alespoň mluvila, vysvětlovala a hlavně jsem cítila, že ona mi pomůže. Pak už jsem jen zaslechla slovo "kleště" a šla jsem do mdlob. Doktorka řekla: "Je mi líto, jinak už to nejde." a doporučila Mr. Happy, aby se radši odebral ze sálu pryč na náš pokoj. Jelikož jsme byli od začátku dohodnutí, že na samý závěr porodu už budu na sále sama, byla jsem ráda, že ho poslaly pryč ony, protože já už jsem neměla sílu mluvit.
Odešel, přivázaly mi nohy, udělaly mi obří nástřih (kdo rodil kleštěma, tak ví, že se při nich dělá nástřih až přes kus hýžďového svalu) a pak mám zatmění. Můj mozek prostě tenhle zážitek úplně zablokoval, nepamatuju si kleště vůbec. Pamatuju si, že jsem se před tím podívala na hodiny, takže vím, že ten zákrok netrval dýl než 5 minut. Mr. Happy mě ale prý slyšel řvát přes celou porodnici až na náš pokoj. V 5:52 byla Lola na světě, po osmi hodinách od prasknutí vody, z nichž jsem asi 2,5 hodiny musela tlačit.
A já jsem najednou cítila strašnou úlevu. Bylo po všem, Lolu odnesly hned pryč, ani jsem ji neviděla. Zavolaly Mr. Happy, před ním Lolu vážily, měřily a čistily a pak mi ji donesly. Byla strašně maličká a krásná. Až z fotek vím, že byla celá od krve z mého nástřihu, ale v tu chvíli jsem si toho vůbec nevšimla, přišla mi dokonalá. Nechaly mi ji ale jen chvíli, pak ji odnesly a poslaly Mr. Happy zase pryč. Že jsem v mezičase porodila placentu, jsem si ani nevšimla. Pak mě ještě skoro hodinu zaživa šily, ale to už nic nebylo. Ležela jsem tam jak vykuchanej kapr, ale na chvíli jsem byla hrozně štastná. Po šití za mnou pustily Mr. Happy na sál, kde jsem měla ležet ještě dvě hodiny. Chtěli jsme Lolu, ale nedaly nám ji. Řekly, že ji po kleštích musí zkontrolovat pediatr a že musí do inkubátoru. Až později jsem se dozvěděla, že měla Apgar skóre 9-10-10 a tudíž mohla být na sále s námi.
Po dvou hodinách mě převezli na pokoj. Měli jsme zaplacený nadstandard pro celou rodinu, to jsme měli v plánu celé těhotenství, naštěstí byl zrovna volný a tudíž jsme mohli být celá rodina hned od začátku pohromadě. Alespoň jsem si to myslela. Hned jsme si požádali, ať nám Lolu přivezou. Odmítli s tím, že musí ještě nějakou dobu ležet v inkubátoru. Poslala jsem tedy Mr. Happy domů na dopoledne se po té noci vyspat, ať alespoň jeden z nás nabere sílu.
Pak za mnou přišla dětská sestřička s tím, že jí mám dát pleny pro Lolu. Ještě jsem měla zákaz vstávat sama z postele, tak jsem jí řekla, že jsou v černé tašce na druhém konci pokoje. Zasyčela na mě, že ona mi na věci sahat nesmí. Tak jsem jí řekla, že mi to nevadí a hlavně že prostě pro ně sama dojít nemůžu. Obrátila oči v sloup a jednou nohou dokopala cestovní tašku pode mě a já jsem v ní z postele hledala pleny. Poprosila jsem jí, jestli by mi už mohla dovézt Lolu, že jsem ji ještě ani pořádně neviděla. Řekla mi, že až po obědě. To už jsem začala být naštvaná a řekla jsem, že ji chci hned. Řekla "dobře" a odešla.
Pak mi jiná sestra pomohla se osprchovat a rozchodit. Pořád jsem se ptala po Lole a pořád mi tvrdily, že ji za chvíli dovezou. Pak přivezly oběd a Lola pořád nikde. Nic jsem nesnědla, chtěla jsem svoje dítě!! Nejdřív se mě snažily donutit sníst tu jejich patlaninu, že mi bez toho dítě nedají. Po chvíli to ale vzdaly a konečně mi Lolu přivezly, více než 6 hodin po porodu. A za půl hodiny už si pro ni zase přišly!! Nechtěla jsem ji dát, ale pořád mlely, že jsem unavená a nemůžou mi ji nechat. Pak se mě zeptaly, jestli ji chci mít už první noc na pokoji nebo jestli bude spát na sesterně. Řekla jsem samozřejmě na pokoji. Dvě sestry mi začaly vysvětlovat, že jsem nezodpovědná, že se o ni ještě nedokážu postarat a chovaly se, jako že jsem blázen, když si nechci užít tu "poslední noc, kdy se můžu vyspat". Po několika minutovém rozhovoru jsem ztratila sílu, podlehla, Lolu jim přenechala a sama na pokoji jsem začala brečet. Všechno mi to bylo hrozně líto, chovaly se ke mně jako k nezodpovědné matce, která si to dítě neuměla sama ani porodit a ještě si myslí, že se teď o něj může sama starat.
V tomhle duchu se bohužel nesl celý náš pobyt v porodnici. Neustálé výčitky ze strany sester, jaká jsem neschopná matka, pořád mi Lolu braly, vyslékaly a oblékaly ji samy a nechtěly mě nechat dělat věci sama. Jedno ráno měla Lolinka dokonce vysokou horečku. Pořád nás taky někdo napomínal, že máme na pokoji "bordel" a rozházené věci po stole. Já jsem pořád brečela a vyčítala si, jak jsem to všechno zkazila. Z toho všeho stresu se mi nechtěla vůbec spustit laktace, takže Lola byla už v porodnici na umělém mléku. Další výčitky sester - nejen, že neumím rodit, ale ještě nezvládnu ani kojit.
Třetí den mi přišli oznámit, že bych měla ještě zůstat v porodnici, protože se o Lolu sama neumím postarat. To už jsem byla skutečně na pokraji zhroucení, ale sebrala jsem veškerou sílu a oznámila jim, že dneska odcházíme a víc mě nezajímá. Podepsala jsem potřebné papíry, vydali mi Lolinčinu i mojí dokumentaci a fakturu za nadstandart. Strašně jsem se těšila na tu úlevu, až budeme sami. Jen my tři.
Doma jsem ještě 2 týdny trpěla poporodními depresemi, které se střídaly s euforií z čerstvého miminka. Ještě 2 týdny jsem nebyla schopná se po kleštích sama obléct nebo vlézt do sprchy, Mr. Happy byl však celou dobu po ruce a všechno s námi bravurně zvládal. S postupným hojením poporodních ran začala postupně i euforie převažovat nad depresemi, až zmizely úplně. Ještě měsíce jsem se ale budila v noci zpocená s výčitkami svědomí.
Příště to bude všechno jinak. Na výběru porodnice si dám hodně záležet a budu mnohem tvrdší v tom, co chci. Budu asi rodit mnohem dýl, ale budu skutečně rodit. To, co jsem zažila já, byl spíš takový pseudo-porod. Nenechám si miminko vzít hned po porodu a v žádném případě nedovolím, aby mi ho vzali na celou první noc pryč. Nenechám se deptat a budu tvrdá. A pokud to půjde, podepíšu reverz k ambulantnímu porodu.
Nikdy mi ale nepřestane být líto, jaký start do života jsem Lolince dala. Nikdy mi nepřestane být líto, že jsem jí nedokázala kojit, i když jsem moc chtěla. Nikdy nepřestanu přemýšlet nad tím, jak musela první noc plakat a hledat mě.
Nevím, jestli vůbec někdo tenhle příběh přečetl až do konce. Ale to nevadí. Já ho totiž píšu hlavně pro sebe, protože s blížícím se výročím našeho porodu potřebuju tuhle kapitolu v sobě definitivně uzavřít a k tomu to ze sebe potřebuju všechno dostat.
Lolinka je velmi šťastné a veselé miminko a já pevně doufám, že ji nic z toho, co se dělo, nepoznamenalo.
Na závěr přidávám odkaz na projekt
Přirozený porod v porodnici. Jednu z těchto porodnic si vyberu k dalšímu porodu, až budu zase těhotná.