recyklování

Jsem sysel po tátovi. Nikdy bych nic nevyhodila - naopak, schraňuju kolem sebe věci, které ostatní vyhodí. Někdy pro ně najdu využití hned, jindy mi leží v dílně i několik měsíců.

Proto mě nikdy neudiví, když mi táta zazvoní u dvěří s tím, že mi přinesl nějakého nalezence, ulovený poklad. Mám doma desítky věcí, které už jiným dosloužili. My jsme se jich ujali, někdy jsem je opravila, dotvořila... Jindy jen umyla a nechala v přirozené kráse dotvořené zubem času. Židle, skříňky, obrazy, rámy, krabičky, truhličky... Je toho opravdu moc.

Včera opět zvonek. Táta mi přinesl starou konstrukci k dětskému houpacímu křesílku. Dokonce polohovacímu. "Myslíš, že by se na to dal ušít novej potah?" ptá se mě. Co by ne. Konstrukci jsem vydezinfikovala a pustily jsme se s Lolinkou do práce.

Když jsem dodělala nový polstr i s jistícími gaťkami pro miminko (pohodlný miminko-upínací systém z příjemného úpletu :) ), potáhla hrazdičku novou látkou a pověsila na ni koníky od Haby, jaly jsme se s Lolinkou zkoušet, jak se nám to povedlo. A Lolinečka se do křesílka nejen zamilovala, ale během chvíle najednou začala na koníky šahat a hrát si s nimi, strkat si jejich nožičky do pusinky a všemožně je testovat. Úplně poprvé. Nikdy předtím na nic cíleně nesáhla. Asi po 15ti minutách se tomu všemu navíc začala smát. A od té chvíle máme doma miminko, které si už umí hrát. Roste nám před očima.